Powered by Seat

zhasni_9_1_hop

(1/3) „Starší brácha jednoho dne přinesl domů pornočasopis. Jelikož jsme měli velmi otevřené rodiče, kteří s námi o sexualitě mluvili, tak jsme si tehdy sedli a oni vysvětlovali, o co jde. Ale nakonec řekli: ‚Tohle mít nemůžete, na to jste ještě moc mladí.‘ Nevím, kolik mi mohlo být, ještě jsem ani nebyl v pubertě, ale pamatuji si, že přestože jsem ještě ani netušil, co to je sex, tak jsem z toho byl vykulený a říkal si, že to je zajímavá věc. Pak střih, o pár let později, mohlo mi být čtrnáct, měl jsem vlastní pokoj a dostal počítač s přístupem k internetu. Měl jsem k tomu nonstop přístup, a tak se to najednou začalo hrnout. Ve čtrnácti je kluk v tomhle nejvíc ohrožený, protože mu v mozku vybouchnou hormony a neuronové cesty. Začal jsem nad pornem masturbovat. Nejdřív jednou, dvakrát týdně. V té době jsem měl poprvé dlouhé vlasy a holky si mě začaly všímat. Měl jsem tehdy i svůj první sex, ale trval jen pár vteřin. Zalekl jsem se. To byla první frustrace. Na střední škole jsem začal být frustrovaný z učení a naučil jsem se v pornu si to vynahrazovat.“

„Občas jsem v dospívání s někým chodil, ale nikdy to v nic pořádně nevyústilo. Když se na to podívám zpětně, tak to bylo i tlakem, který jsem cítil od kamarádů a z médií. Styděl jsem se svléknout před holkami, protože jsem na břiše neměl pekáč buchet, nebyl jsem nařáchlý a nebyl si jistý velikostí svého penisu. Kamarádi už ve čtrnácti povídali o svých sexuálních zážitcích, mnozí z nich určitě zveličovali nebo i lhali. Já jsem ještě moc nevěděl, o co jde, a tak jsem si říkal: ‚Ty vole, to je špatný!‘ Pamatuji se, že jednou jsme byli s kamarády na chatě, byl tam i jeden, který už měl různé sexuální zkušenosti, a mě tam sbalila holka, se kterou on v minulosti něco měl. Žárlil na mě, protože on byl alfa samec naší skupiny. A tak když jsem byl s tou holkou v pokoji a lízal jí vagínu, tak jsem najednou uslyšel, jak na zahradě ten kamarád říká: ‚On má malý péro!‘ Skrz podobné věci se mi neustále potvrzovala určitá moje nedostatečnost. Kdykoliv jsem se ocitl s holkou v posteli, tak jsem měl tyhle myšlenky v hlavě a nikdy se mi ani nepostavil. Okolo osmnácti jsem potkával krásné holky, ale už jsem vůbec nebyl schopný něco s nimi mít. Na internetu jsem ale měl přísun přesně takových holek, jaké se mi líbily. Takže jsem časem ani necítil potřebu porozhlížet se po nějaké opravdové. Ale stále jsem byl v kontaktu s kamarády, stále jsem hrál basket. Můj čas u počítače byl omezený. Nicméně jak čas běžel, tak jsem začal hodně hrát počítačové hry, skončil se sportem a v podstatě postupně opouštěl i kamarády. Oni chodili na pivo a bavili se o fotbale, já šel ze školy rovnou domů a hned si sedl k počítači. A jakmile jsem byl na počítači, tak jsem se čím dál častěji začal dostávat i k pornu.“

„Nejhorší období přišlo na vysoké škole, kdy je člověk během zkouškového měsíc, dva v podstatě zavřený doma. Bylo to spojené s celým mým tehdejším životním stylem. Už jsem vůbec nechodil ven, ani s kámoši na pivo. Pořád jsem se jen učil a hrál na kompu. Jenže to mě už taky přestalo bavit. Z učení jsem cítil velkou frustraci a léčil ji pornem. Byl to únik do jiné reality a zároveň tam byl skrze orgasmus faktor dopaminu do mozku – zas jsem se na chvíli cítil uvolněně. Ale po orgasmu chce člověk další orgasmus. Tam tehdy nastal největší rozpuk mé závislosti. A taky první moment, kdy jsem si pomalu začal uvědomovat, že se něco děje.“

/

„My older brother once brough home a porn magazine. Since our parents were very openminded and talked to us about sexuality, we sat down and they explained to us what it was. But in the end they said: ‚You’re way to young for that.‘ I don’t remember how old I was back then, I was still not in the puberty, but I remember that even though I had no clue what sex was, I was very stunned by it. It seemed like something interesting. Cut, few years later, I was around fourteen, had my own room and got a computer with internet connection. I had nonstop access to it and so it started to pour in. A fourten year old boy is the most vulnerable in this because hormones explodes in his brain. I started to masturbate over porn. Once or twice a week, at first. I had long hair for the first time and girls started to notice me. I even had my first sex at that time but it lasted only a few seconds. I got startled. That was the first frustration. At high school I got frustrated from studying and I learnt to compensate it in porn.“

„I used to date girls when I was growing up but it never really led anywhere. When I think about it in retrospect, it was also because a pressure I felt from my peers and from the media. I was ashamed to get undressed infront of girls because I didn’t have a six-pack on my belly, I was not beefy and I was not sure about a size of my penis. My friends had been talking about their sexual adventures since they were fourteen, now I know that many of them exaggerated or lied. But I still didn’t know what it was all about and so I started to think: ‚Oh man, that’s bad!‘ I remember that once me and my friends went to a cottage for a weekend. There was also one friend already had many sexual experiences and a girl with whom he had a history. Wen we were there, she seduced me and he was jealous because he was the alfa-male of the group. And so when I was alone with her in a room, licking her vagina, I suddenly heard him saying on the garden: ‚He has a small dick!‘ Through things like this I was constantly being reassured of my inadequacy. Every time I ended up with a girl in a bed, I had these thoughts in my head and never even got an erection. I used to meet many beautiful girls around the age of eighteen but at that time I was not capable of doing anything with them anymore. But on the internet there were exactly the girls I liked. And so after some time I didn’t really feel a need to look for a real one. But I was still in contact with my friends, I still played basketball. My time at the computer was limited. But as the time went, I started to play computer games a lot, I finished doing regular sports and basically I also left my friends. They used to go for a beer and talked about football, I used to go straight home from school and I immediately sat down at the computer. And it used to happen more and more that once I was infront of the screen, I ended up watching porn.“

„The worst period came only when I studied at university when one is basically closed at home and study for a month or two during the examination period. It was all connected with my life style. I didn’t go out at all anymore, not even with my friends to have a beer. All I did studying and playing computer games. But I didn’t enjoy doing even that it anymore. I felt really frustrated from studying and I used to treat it with porn. It was an escape to another reality and at the same time there was the factor of getting doses of dopamine in my brain through orgasm – I felt relaxed for a while. But atfer one orgasm, one wants to experience another. That’s when my addiction had its peak. And it was also the first moment when I slowly started to realize that something was going on.“

__

Rozhovor přes Skype. Příspěvek je součástí závěrečného tématu projektu Zhasni nazvaného „Posedlost sexem“. Vznikl ve spolupráci s webem www.zivotnapornu.cz

/

A Skype interview. The post is a part of the last episode of Zhasni project that’s called „Sex obsession“. The post was created in cooperation with www.zivotnapornu.cz


HOPRG_2076a

„Po válce do Československa přijeli na dva roky jugoslávští učni. Můj tatínek byl jednou v nemocnici a s jedním z nich se seznámil. Byl to tehdy asi patnáctiletý chlapec, můj vrstevník, který pocházel ze srbo-chorvatské části. Říkal, že mu ustašovci, to byli chorvatší fašisté, před očima zastřelili rodiče. Na něm samotném byly vidět stopy různých zranění. Začal k nám chodit na obědy – přestože jsme měli málo, tak pro něj maminka vždy něco našla. Říkal: ‚Našel jsem novou mámu a nového tátu!‘ Po dvou letech se ale rozhádal Stalin a Tito, a tak se musel vrátit domů. Ale neustále jsme si psali a on sem později ještě mnohokrát přijel. I se svou manželkou a se svými dětmi. Dokud moji rodiče žili, tak je vždy přijali ve svém domku. Pro mě byla radost prožívat s ním události jeho života. Později jsem ho s manželem také navštívila. Oni žili v Bělehradu, ale oba byli učitelé a tak léto vždy trávili v Prokike, kousek od chorvatského pobřeží. On tam pro ně postavil chatu. Tehdy nám ji ukazoval a říkal: ‚Mám dvě dcery. Půlka domu bude patřit jedné, půlka druhé.‘ Představoval nám svého souseda: ‚To je můj přítel, Chorvat. Já jsem Srb, ale to nevadí.‘ Jenže v 90. letech v Jugoslávii vypukla občanská válka. Po těch událostech sem přijel a říkal: ‚Všechno nám rozstříleli. Už žádnou chatu nemám.‘ Celou jeho rodinu to období těžce zasáhlo. Po válce sem samostatně přijela i jedna jeho dcera. Můj manžel tehdy už zemřel, a já jsem ji ubytovala v mém bytě v Libni. Měla jsem tam na stěně bicí hodiny a ona říkala: ‚Všechny hodiny prosím odneste pryč, já nemůžu slyšet žádné odbíjení, žádný tikot.‘ Měla nervy na pochodu. Později mi napsal, že zemřela. Představte si to – on prožil dvě války, takovéhle tragédie. Už ovdověl, už je starý, už sem nepřijede. Ale neustále si píšeme. Říká, že musí používat slovník, ale dodnes si píšeme česky. On na Čechy hrozně rád vzpomíná, na to, s jakou láskou byl přijat. Říká, že tady našel druhý domov.“

/

„After the war, Czechoslovakia hosted students from Yugoslavia for two years. My father went into a hospital one day and met one of them. He was a fifteen year old boy, the same age as I was, and he came from the Serbo-Croatian part. He said that members of Ustaša, the croatian fascists, had shot his parents in front of his eyes. He himself still had all kinds of injuries. He started to come to us for a lunch – even though we didn’t have much, my mom always found something for him. He used to say: ‚I’ve found new mom and dad!‘ But after two years Stalin and Tito had a quarell with each other and so he had to return home. But we still exchanged letters and he came back many times. Even with his wife and their children. When my parents were still alive, they used to host them in their house. For me it was a joy to share moments of his life with him. Later I also visited him with my husband. They lived in Belgrade but both of them were parents and so they used to spend summertime in Prokike, not far from the Croatian coast. He had built a lodge for them. When we were there, he was showing us the place and said: ‚I have two daughters. One half will belong to first one, the other hald to the second.‘ He introduced us to his neighbour, saying: ‚He’s my friend, a Croat. I’m a Serb but that doesn’t matter.‘ But in 1990s a civil war broke out in Yugoslavia. He came here after the events and said: ‚They shot everything to pieces. There’s no lodge anymore.‘ The whole family was struck by the events. After the war one of his daughters came here on her own. My husband had already passed away back then and so I accommodated her in my flat in Libeň. There were a chiming clock on the wall and she said: ‚Please, take away all the clocks, I cannot hear any chiming or ticking.‘ It was nerve-wracking for her. Later he wrote to me that she died. Just imagine – he lived through two wars and such tragedies. He has widowed, he’s old, he’ll never come here again. But we still write to each other. He says that he uses dictionary but we still write to each other in Czech. He really likes to think back about his time in Czechoslovakia, about the love with which he was received. He says that he’s found a second home in here.“


HOPRG_2077a

„Vyrostla jsem na Šumavě, ve vesničce, kde žije padesát lidí. Na základní školu jsme chodili dva kilometry pěšky, na střední jsem dojížděla do města. Znamenalo to vstávat za tmy a po škole hned chvátat na autobus, abych se dostala domů. Poslední jel v půl čtvrté odpoledne. Neexistovalo, že bych chodila po škole na kroužky. Byla jsem ve věku, kdy si spolužačky začínaly chodit někam sednout, kdy začínaly randit s klukama a večer vyrážely na diskotéku. Já si připadala odstrčená. Holky ve škole vždy povídaly, co zas zažily, a já neměla moc co vyprávět. Celá ta doba mi dnes v paměti splývá. Žila jsem hodně monotónním způsobem – se sourozenci jsme měli rozdělenou péči o domácnost a o naše hospodářská zvířata, a po večerech jsem četla knížky a koukala na televizi. Ale všichni kamarádi z vesnice to měli stejně jako já, takže mi nepřišlo, že bych o něco přicházela. Ale když jsem přišla v devatenácti do Prahy, tak jsem se trochu zbláznila. Najednou jsem si chtěla zažít všechno to, o čem jsem slýchala. Byla jsem sama, nikdo na mě nedohlížel, začala jsem si vydělávat. Pamatuji, že když jsem dostala první výplatu, tak mi připadalo, že jsem hrozně bohatá. Volala jsem rodičům a říkala jim: Já mám pořád tolik peněz! Mohla jsem chodit nakupovat, chodit ven, do kina, do hospod. Dělám zdravotní sestru, od nemocnice jsme dostaly na začátku ubytovnu. Byly jsme tam samé mladé holky, hodně z nich také z různých malých vesniček. Každý víkend jsme vyrážely objevovat nová místa, nové bary a kluby. Jen abysme si užily, že jsme v tej Praze. Byla to zábava, nic víc, nic míň. Tancujete, u baru se potkáte s cizím člověkem, řekněte si tři věty a pak už ho v životě neuvidíte, ale v tu chvíli jste nejlepší kamarádi. Dneska už bych některé věci neudělala, už se asi nikdy tolik neopiju, jako jsme se opíjela, ale tohle období mi dalo spoustu známých, z nichž někteří mi vydrželi dodnes. Zůstali kamarádi, zůstaly vzpomínky. Vždy když jsem se tehdy vracela na Šumavu a mluvila s lidmi, co do města nikdy neodešli, tak jsem měla co vyprávět. Zeptali se „co nového v Praze?“ a já to začala chrlit. Dnes už je to spíš o tom, na čem jsem byla v kině, ale chrlím to dodnes.“

/

„I grew up in the region of Šumava, in a little village of fifty people. We used to walk two kilometres to a primary school and I commuted to a town for a high school. I had to wake up when it was still dark outside and right after school I had to rush to catch a bus so that I could get back home. The last connection was at half past three. It was not possible for me to attend after-shool activities. I was at an age when other girls started to go to cafés, to date boys, to go to discos in the evening. I felt isolated. All the girls were chatting at school about what they’d experienced last night and I didn’t have any stories to tell. I don’t remember anything specific from this time, it’s all blended in my memory. I lived in a very monotone way – we shared household responsibilities with my siblings, took care of our farm animals and in the evening I read books and watched TV. But all the other friends from the village lived this way as well and so I didn’t think I was missing on something. But when I came to Prague at the age of nineteen, I got a little crazy. Suddenly I wanted to experience everything I had heard about. I was alone, in nobody’s supervision and I started to earn money. I remember that when I received my first salary, I thought I was really rich. I called my parents and said: I have all that money all the time! I could go shopping, I could go out, to a cinema, to pubs. I work as a nurse and at first the hospital provided a dormitory for us. There were only young girls, many of them also from little villages. Every weekend we used to go and discover new places, new bars and clubs. Just so that we could enjoy the Prague we had heard about. It was fun, nothing more, nothing less. You dance, meet a stranger at the bar, exchange three sentences and never see him again in your life, but for that moment you’re the best pals ever. I wouldn’t do some of the things I did back than, I will probably never get so drunk as I sometimes used to be at that time, but in this period I met a lot of people. Some of them I still see today. Friends remained, memories did too. Every time I was coming back home to Šumava, every time I talked to people who never left the village, I had stories to tell them. They asked ‚what’s new in Prague?‘ and I started to spill it out. Now it’s rather about what new movies I saw in a cinema but I still spill it out today.“


HOPRG_2069b

„Nesdělená radost je horší než nesdělený smutek. V mém životě byly obrovské překážky, obrovské tragédie, obrovské ztráty. Já jsem byla mimo jiné pilotka ultralehkých letadel a můj muž se v letadle zabil. Ale nechci mluvit o věcech, které každý člověk tak či onak prožívá. Se vším si umím poradit sama, proto stále studuji. Jsem doktorka přírodních věd, studovala jsem filozofickou fakultu a na lékařské fakultě jsem obhájila vědeckou hodnost. A dnes chodím na univerzitu třetího věku. Nedávno jsem se začala učit malovat. Miluji život ve všech podobách. A dávam to najevo. Miluji barvy, jsou pro mne jako opium. Jako Slunce. Často za mnou přijdou známé a řeknou: ‚Já jsem si zkusila vzít červené punčochy a barevnou sukni, jako máš ty, a všechno se mi najednou rozzářilo!‘ Moje heslo zní: Čím starší, tím kratší sukně!“

/

„An unuttered joy is worse than an unuttered grief. There has been a great obstacles in my life, a great tragedies, a great losses. Among other things, I was a pilot of ultralight aircrafts and my husband died in a plane crash. But I don’t want to talk about things that every person experiences in one way or the other. I can handle everything on my own, that’s why I keep studying. I am a doctor of natural sciences, I studied at the Faculty of Philosophy and I have a scientific degree from the Faculty of Medicine. And now I attend a university of the third age. I also started to learn painting recently. I love all the aspects of life. And I show it. I love colours, they’re like opium to me. Like the Sun. It happens a lot that my friends come to me and say: ‚I tried to take on red stockings and a colourful skirt, to dress like you, and everything suddenly brightened up!‘ My motto is: The older I’m, the shorter skirt I wear!“


HOPRG_2070a

„Před pár lety jsem nastoupila do své první práce, jako servírka v restauraci. Bylo to pro mě něco nového, cítila jsem se v tom zpočátku nejistá, a dost jsem to od svých kolegů schytávala. Nepůsobila jsem na ně jako silná osobnost. A moje zkušenost je taková, že když mnozí lidé vycítí, že jste slabý, tak si na vás ještě víc smlsnou. I na mých nadřízených bylo vidět, že mě nerespektují. Ale já jsem v sobě tehdy neměla sílu dát těm lidem najevo, jak by se ke mně měli chovat. Neměla jsem hranice. Takže jsem jim trpěla, že mě ani neoslovovali jménem, že na mě pokřikovali ‚hele!‘. Trpěla jsem jim, že mě neprávem obviňovali z různých věcí. Mnohdy zcela prokazatelně nepravdivých. V době, kdy jsem nastoupila, se v té restauraci začaly z kasy ztrácet peníze. Jednoho dne za mnou přišla manažerka a řekla mi, že mě někdo viděl, jak nějakému zákazníkovi peníze dávám. Ale všechna místa, kde se s nimi manipulovalo byly pod kamerovým dohledem. A tak manažerka řekla, že se podívá na záznam. Já jsem s tím souhlasila. Ale když jsem s ní mluvila druhý den, tak řekla: ‚Já to nebudu řešit.‘ Vůbec jsem tu situaci nezvládla. Dnes vím, že jsem si měla stát za tím, že se ty záznamy prošetří. Ale neudělala jsem to. A tak jsem jim dala možnost, aby na mě dál různé věci házeli. Byla jsem oběť. Což byla bohužel role, na kterou jsem byla zvyklá už z dospívání. A když se člověk setká s něčím, co zná, tak mu vždy chvíli trvá, než si uvědomí, že to pro něj není dobré. Já jsem byla zvyklá myslet si, že si se mnou lidé mohou dělat, co chtějí. Že jsem na ně zcela odkázaná. A že musím udělat cokoliv mi řeknou. I proto jsem tam vydržela devět měsíců. Dodnes myslím na to, že jsem odcházela jako poražená. Dodnes cítím ponížení a nespravedlnost. Ale už se to pro mě zlomilo. Protože už se ráno budím s tím, že se na ten den těším. Už mne jako první nenapadá myšlenka ‚jdu ten den přežít‘, ale ‚jdu ten den prožít‘. Což je obrovský rozdíl. A nemusíte potom během dne prožít jen samé hezké věci. Ale vnímáte, že máte svůj život ve svých rukou, a že i když vás potká něco špatného, tak že to zvládnete.“

/

„A few years back I got my first job, as a waitress in a restaurant. It was something new for me, I was insecure about it at first and my colleagues were very vocal about it. I didn’t seem like a strong personality to them. My experience is that the more people feel your weakness, the more they take advantage of it. I could see that my bosses didn’t respect me too. But I didn’t have the strength to let them know how they should treat me. I didn’t have any boundaries. And so I used to put up with not being addressed by my name, with being shouted at ‚hey!’. I got used to accepting various unjust accusations. Many of them were verifiably untrue. Around the time that I started to work in the restaurant, money started to go missing from the cash register. One day a manager came to me and said that somebody had seen me giving the money to a customer. But all the places where money were handled were under the surveillance. And so the manager said she would check the records. I agreed. But when I spoke with her the following day, she told me: ‚I will not trouble myself with it.‘ I handled the situation very poorly. Today I know that I should have insisted on scrutiny of the records. But I didn’t. And so I gave them a chance to keep cast a slur on me. I was a victim. Which was sadly a role that I had been accustomed to since my adolescence. And when you encounter something that you know, it always takes a while before you realise it’s not good for you. I was used to thinking that people can do anything they like with me. That I was fully dependable on them. And that I had to do everything they told me. That was one of the reasons why I stayed in the job for nine months. I still think about the fact that I left as the defeated one. I still feel the humiliation and the injustice. But there has been a turn in me. Because these days I wake up in the morning and I look forward to the coming day. The first thought that I have is not ‚I’m off to survive the day‘ anymore, it’s rather ‚I’m off to enjoy the day’. Which is a great difference. It doesn’t mean that I would expect only nice things throughout the day. But I see that the life is in my hands and that when I encounter something bad, I will be strong enough to handle it.“


HOPRG_2074a

„Současný svět je zahalen temnotou zlého ducha. Dva tisíce let a Ježíš Kristus ještě nepřišel. A čili zlý duch by byl připraven říci: Já jsem zvítězil! Ale…“

Než se pán nadechl k pokračování, tak přijela dvaadvacítka, na kterou čekali. Mířili na mariánskou pouť k Poděbradům. Ještě než nastoupili do tramvaje, tak mi do rukou dali obrázek Panny Marie. Stálo na něm: „Ó, Maria bez hříchu počatá, oroduj za nás, kteří se k tobě utíkáme.“

/

„The contemporary world is shrouded by the darkness of an evil spirit. Two thousand years have passed and Jesus Christ haven’t made his second coming. Which means that the evil spirit could be prepared to say: I’ve won! But…“

Before the man took a breath to continue his speech, a tram number 22 arrived, the one they’d been waiting for. They were headed for a Marian pilgrimage near Poděbrady. Before they got into the tram, they gave me a picture of Virgin Mary. It says: „O Maria, conceived without a sin, pray for us who take shelter in you.“


HOPRG_2073a

„Dvacet let jsme žili v jedné domácnosti jeden manžel a dvě manželky. Muž si rok po svatbě našel milenku, po půl roce mi to řekl. Zeptala jsem se ho: ‚Proč mi to říkáš? To je tvoje věc, vyřeš si to, já chci být s tebou. Jen s tebou.‘ Ale problém byl samozřejmě i ve mně. Spočíval v tom, že já jsem z takovéhle rodiny vzešla – můj otec měl dvě ženy. Říkal, že je potřebuje obě, že je má obě rád. Moje máma byla milenka, žila sama a sama i vychovala dvě děti. Takže já když jsem se dostala do stejné situace, tak jsem si říkala: Tak ono je to takhle možná normální. Ale věděla jsem, že nechci, aby manžel přejížděl mezi dvěma domácnostmi. Ze svého dětství jsem si totiž pamatovala, že pro mě byl táta cizí člověk. Přestože jsme s ním byly v kontaktu a maminka proti němu neřekla křivého slova. Staral se o nás, vozil nám dárky, měl nás rád, já byla vedena k tomu, abych měla ráda jeho – ale neměla jsem ho ráda. Ze svého dětského pohledu jsem věděla, že on to zavinil.“

„Ještě jsme tehdy s manželem neměli děti, ale rozvést jsem se nechtěla. Bála jsem se, že zůstanu sama. A cítila jsem, že ona má jako milenka jiné postavení než já: Manželka pracuje, vaří, pere ponožky, stará se o domácnost, vychovává děti – to jsem byla já, a s milenkou se probírají zajímavá témata a chodí se s ní do kavárny. Byla o deset let mladší, na začátku jí bylo sotva osmnáct, takže nejprve měl děti se mnou. Ona studovala, jeden čas i v zahraničí, a my se s manželem odstěhovali z Prahy na venkov. Když jsme se po nějaké době vrátili, tak jsme začali bydlet všichni spolu. Bylo to pro mě těžké, ale bylo to mé rozhodnutí. Vytvořily jsme si spolu diplomatický vztah. Všichni jsme se k sobě chovali slušně. Ale dnes si myslím, že v tomhle modelu soužití není možné vytvořit intimní partnerský vztah. Protože je tam vždy ten třetí, který je navíc. Například v momentech, kdy chcete projevit lásku. Nebo když třeba řešíte otázky spojené s výchovou dětí. To chcete řešit jen s partnerem, a ne, aby vám do toho krafala nějaká další ženská. Ale nemůžu říct, že by to byl špatný život, na mnoho věcí vzpomínám ráda. Může to být i tím, že dnes jsem spokojená v mém současném vztahu – nakonec jsem si našla někoho jiného a s manželem se rozešla. Když se podívám okolo sebe, na to, kolik vztahů se rozpadá, tak si myslím, že jsme jednali tak, aby naše děti trpěly co nejméně. A neuměli jsme to udělat jinak. Já jsem tehdy v podstatě nevěděla, co znamená partnerství – maminka neměla nikoho druhého, s kým by řešila věci, s kým by se hádala a usmiřovala. Neměla jsem v tomhle žádný vzor. A tak jsem to celá léta řešila rozhodnutím, že to řešit nebudu. Nikdy jsem mu neřekla: Vyber si – buď ona a nebo já. Byla jsem srab, bála se, jak by na to manžel zareagoval. Chápala jsem, že moje životní role je vyvést děti do světa a dobře je vychovat. A tomu jsem vše podřídila. Dnes už jsou děti dospělé a já jsem se zbavila strachu ze samoty i strachu z toho, že jim rozbiju svět. A když zpětně hodnotím, jak jsme je s manželem vychovávali, tak si myslím, že jsme to dělali dobře. Bála jsem se, že z toho vyjdou poškozené, protože tam samozřejmě byly různé tlaky a konflikty, ale připadá mi, že obě naše děti mají ke svému otci dobrý vztah, a že si jsou vědomé toho, že o své partnerské vztahy musí pečovat. Že je musí budovat. A že ve chvíli, kdy se jim ve vztahu něco nelíbí, není vždy nejlepší řešení jít od toho.“

/

„For twenty years there was one husband and two wives in our household. One year after our marriage, my husband found himself a lover. After six months, he told me about it. I asked him: ‚Why are you telling me this? It’s your business, deal with it. I want to be with you. Only with you.‘ But the problem was also in me, obviously. It lied in the fact that I had been raised in such a family – my father had two women. He used to say that he needed both of them, that he loved both of them. My mom was the lover, she lived on her own and raised two children all by herself. And so when I got into the same situation, I thought: Maybe it’s normal this way. But I knew that I didn’t want my husband to go from one home to another. It was because I remembered from my childhood that my father was a stranger for me. Even though we were in contact with him and even though my mom never said a bad word about him. He took care of us, he used to bring us presents, he loved us, I was being raised to love him – but I didn’t. From my child’s point of view I knew that he was the one to blame.“

„We still didn’t have children back then with but I didn’t want to divorce my husband. I was afraid that I would have ended up alone. And I felt that she had a different status as a lover: A wife was the one who worked, cooked, do the laundry, took care of the household, raised children – that was me, and with the lover the husband used to talk about all kinds of interesting things and went to cafés with her. She was ten years younger than me, she was barely eighteen at the beginning, and so at first he had children with me. She studied, even abroad for some time, and my and my husband moved from Prague to a countryside. When we came back after some time, all of us started to live together. It was hard for me but it was my decision. Her and me made a diplomatic relation togehter. All of us behaved in a polite way. But now I think that in such model of married life, it’s not possible to create an intimate partner relationship. Because there’s always the third person, the one who’s surplus. For example in moments when you want to show your love. Or when you want to talk about the ways of raising children. You want to discuss it only with your partner, not to have another woman chattering about it. But I cannot say that it was a bad life, thre are many things I like to think back on. It may be because I’m satisfied in my current relationship – in the end I found myself another person and I broke up with my husband. When I look around myself and see how many relationships break up nowadays, I think the way we all behaved helped to minimize suffering of our children. We were not able to do it any other fashion anyway. I basically didn’t know what a partnership meant – my mom didn’t have anyone to discuss things with her, anyone with whom she would argue and reconcile. I didn’t have any example to follow. And so for years my way of dealing with it meant that I was not dealing with it at all. I never told him: Choose – either she or me. I was a coward, afraid of how my husband would react. I understood that my life role was to raise my children well and to lead them into the world. And I’d adjusted everything for that goal. My children are adults now and I’ve got rid off both the fear of loneliness and the fear of shattering their world. And when I look back on how we raised them with my husband, I think we did a good job. I used to be afraid that they might get harmed by all that – there were obviously all kinds of pressures and conflicts – but it seems that both of our children have a good relation to their father and that they’re aware of the fact that they need to take care of relations with their partners. Of the fact that they need to work on them. And of the fact that when a problem comes, when they don’t like something in the relationship, it’s not always the best thing to run away from that.“


HOPRG_2071c

„Doma jsme nikdy nestrádali, ale rozhodně jsme neměli na rozhazování. Léta trvalo, než jsme mohli jet na dovolenou k moři. Zní to sice banálně, ale já to v dětství silně vnímala. A v jednu chvíli jsem si řekla, že bych si v životě chtěla dovolit to, co budu chtít. Tehdy jsem i přemýšlela, že bych šla studovat a později v životě dělala i to, co by mě nebavilo, ale z čeho bych měla víc peněz. Nakonec jsem se rozhodla jít studovat obor, o kterém jsem si myslela, že má budoucnost, a jsem ráda, že se časem ukázalo, že mě to i baví. Můj táta je technik, já jsem v lecčem po něm, a tak dnes studuji obor ‚Jaderná energetická zařízení‘. Jsem tam jediná ženská. Ale cítím se hrozně příjemně, já si s klukama vždy rozuměla. Jen na bakaláři, kdy bylo holek o trochu víc, jsem někdy cítila, že někteří starší vyučující nám nebyli moc nakloněni. Že jim asi přišlo, že na ten obor nepatříme. Nebo tam naopak byli lidé, kteří si ty své studentky hýčkali a dávali jim různé úlevy. Já si vždy říkala, že to je to poslední, co bych chtěla – aby mi někdo něco dal jen proto, že jsem ženská. Všechno, co jsem v životě dokázala, jsem dokázala svojí pílí. Když lidem říkám o tom, co studuji, tak většinou vytřeští oči, ale mně to přijde jako jakékoliv jiné studium. Příští semestr dokončím školu a chtěla bych jít pracovat do jaderné elektrárny. V Česku máme dvě. Zároveň ale miluji cestování, a tak máme s přítelem plán nejprve jet do Anglie. Tam sice mají elektrárny o trochu jiné, ale ty rozdíly se dají doučit. Chtěla bych získat co nejvíc zkušeností. A až se jednou vrátím, tak je chci zaprvé předat dál, a zadruhé se prostě chci mít dobře.“

/

„My family never suffered hardships but we definitely couldn’t spend money like water. It took years before we could afford to go on a summer vacation to the sea. It may sound banal but I was strongly aware of it as a child. At one point I told myself that I would like to have a chance to afford whatever I wanted in life. Back then I even thought that I might go study and do something that I wouldn’t enjoy but from which I would have more money. In the end I decided for a study programme that I perceived as perspective and in time it showed that I also enjoy it. My father is an engineer, I inherited a lot of things from him, and so now I study a progamme called ‚Nuclear Power Engineering Equipment’. I am the only woman in there. But I feel really comfortable, I’ve always got on well with boys. But when I studied at the undergraduate programme, where there was a few more girls, I sometimes felt that some of the older professors weren’t so well disposed to us. I guess they thought we didn’t belong there. On the other side, there were also people who used to pamper their female students and made all kinds of things easier for them. I always thought that it was the last thing that I would like – someone giving me something only because I’m a woman. Everything I’ve achieved in life was due to my diligence. People usually look surprised when I tell them about my studies but I see it as any other field of study. The next semester I will finish school and I want to go to work in a nuclear power plant. There are two of those in the Czech republic. But I also love to travel and so me and my boyfriend want to go to England at first. They have a bit different power plants but I can learn the differences. I would want to get as many experiences as I can. So that when I come back one day, I will have a chance to pass them on and to simply have a good life.“


HOPRG_2067a

„Když mi bylo čtyřicet sedm, tak jsem dostala rakovinu. Ale protože jsem měla výbornou rodinu – dva syny a strašně laskavého a starostlivého manžela –, tak jsem se do toho plnou silou položila a vzchopila jsem se. Každý lékař vám řekne, že když přijdete včas, tak jde o deset procent lékařského umění a devadesát procent pevné vůle pacienta. Ale nebylo to snadné. I proto, že s rakovinou vždy o něco přijdete a já mám diagnózu, která byla ještě donedávna tabu – vývod tlustého střeva. Na začátku jsem vůbec nevěděla, co to je. Ptala jsem se na to doktora a on byl rád, že jsem se z toho hned nezhroutila. Říkal: ‚No, víte, to má náš obchodní atašé v Mexiku a hraje s tím tenis!‘ Když jsem přišla domů, tak jsem se zavřela v koupelně, vykoupala jsem se, podívala se po svém těle, viděla tu díru na břiše a říkala jsem si: Tohle se může stát jen mě, která jsem tolik zaměřená na pořádek a hygienu! Ale pak jsem zvedla hlavu a řekla si: Já jim ukážu! Ale to, že jsem to dokázala, opravdu z velké části připisuji lidem okolo mě. Všichni z rodiny, ale i lidé v mém zaměstnání, ke mně byli ohromně laskaví a pozorní. Tehdy jsem díky tomu prohlásila, že to bylo svým způsobem nejkrásnější období mého života. Své mamince, která s námi později dvanáct let žila, jsem o tom ale nikdy neřekla. Ona totiž byla z generace, pro kterou ještě rakovina nutně znamenala konec. To, že se dá vyléčit, by mi asi ani nevěřila. Ale já letos mohu s hrdostí říct, že slavím čtyřicet let od momentu, kdy jsem ji překonala.“

/

„When I was forty-seven, I got cancer. But since I had a great family – two sons and a very loving and caring husband – I set into it and I got myself together. Every doctor would tell you that if you come to them in good time, ten percent of your treatment would be made of their medical art and the rest ninety percent of your strong will. But it wasn’t easy. You always lose something with cancer and up until recently my diagnosis, colostomy, was a taboo. At first, I had no clue what it was. I asked my doctor and he was happy that I didn’t have a break down from it. He said: ‚Well, you know, a Czechoslovakian Business ataché in Mexico has it and he still plays tennis!‘ When I came home, I closed myself in a bathroom, had a bath, examined my body, saw the hole in my belly and I thought: This can only happen to me who has always been so keen on order and hygiene! But then I looked up and I said to myself: I’ll show them! But I really claim credit for the fact that I did overcome it to the people around me. All my family, but also my co-workers, were really attentive and kind to me at that time. Due to that, I once said that in a way it was the most beautiful time of my life. But I never told about it to my mom, who later lived with us for twelve years. Because she was from a generation for which a cancer necessarily meant the end. She would probably wouldn’t have believed me that it could be cured. But I can now proudly say that I celebrate forty years from the moment I overcame it.“


HOPRG_2068a

„Two months ago, just before I came here to Prague, I had two complicated surgeries. I was not even sure if I was ever going to wake up from the anaesthesia. But when I woke up after the first surgery, the first image I had was of a mother with her newborn child. I think it was the first moment she held it. It was very emotional for me to see all that love. I felt it. I think the baby was a girl and she was very scared – she had used to live in the mother’s womb and suddenly everything was different for her. After some time a father came and he was also scared – it seemed that he was afraid to touch the little girl so that he wouldn’t hurt her. It was a very nice moment for me. But also a difficult one – I was alone, I had made a decision not to stress my family by seeing me in such a condition. After the experience, I wouldn’t advise anybody to do that. Because when I woke up after the second surgery, I started to cry. I think it was because my body had been somehow abused during the surgery and it was a kind of a release of the stress. So I lied there alone, crying. From that time I keep a certain sadness inside of me. Also because after I came to Prague, both of my grandmas passed away. I had a really tough time. But now it’s also happiness that I feel. A happiness of being alive. I appreciate life much more than I used to. The sadness and the happiness – they both exist in me. I wasn’t so aware of them before, I was trying to figure them out. Now I see them very clearly.“

/

„Před dvěma měsíci, těsně předtím než jsem přišla do Prahy, jsem prodělala dvě náročné operace. Ani jsem si nebyla jistá, jestli se vzbudím z umělého spánku. Ale když jsem se probrala po první operaci, tak první obraz, který jsem uviděla, byla matka se svým novorozeným dítětem. Myslím, že to byl první okamžik, kdy ho držela v náručí. Pro mě bylo velmi dojemné vidět veškerou její lásku. Cítila jsem ji. Byla to tuším holčička a byla hodně vyděšená – byla zvyklá žít v matčině lůně a najednou bylo všechno jinak. Po nějaké době přišel její otec a také měl strach – zdálo se, že se bál dotknout toho malého děťátka, aby mu neublížil. Byl to pro mě hezký moment. Ale zároveň i obtížný – byla jsem sama, protože jsem se předtím rozhodla, že nechci svou rodinu vystavovat stresu z toho, že by mě viděli v takovém stavu. Po té zkušenosti bych ale něco takového nikomu nedoporučila. Když jsem se probrala po druhé operaci, tak jsem se totiž rozplakala. Mám za to, že to bylo proto, že moje tělo bylo během operace vystaveno určitému druhu násilí, a tím pláčem uvolňovalo nahromaděné napětí. Takže jsem tam ležela sama a plakala. Od té doby si v sobě nesu určitý smutek. Je to i tím, že poté, co jsem se přestěhovala do Prahy, mi zemřely obě babičky. Měla jsem opravdu náročné období. Ale dnes cítím i štěstí. Takové to základní štěstí z toho, že žiji. Pociťuji daleko větší vděk. Smutek i štěstí – mám v sobě obojí. Dříve jsem si těchto emocí nebyla tolik vědoma, snažila jsem se přijít na to, co znamenají. Dnes je vidím velice jasně.“