Powered by Seat

HOPRG_2019a

„Hodně mě ovlivnila 50. léta. V roce 1948, když začala totalita, mi bylo patnáct. Můj tatínek byl prvorepublikový novinář, který se stýkal s různými velikány té doby, a tak jsem tušila, co se děje. Ale moc jsem o tom tehdy sama nepřemýšlela. Jenže jsem to pocítila v tom, že jsem se nedostala na školu, na gymnázium. Zkoušky jsem udělala, ale pak nám napsali, že mě přijmout nemohou. Tehdy se ošklivě kádrovalo, mnoho lidí bylo označováno za nepřítele. Tatínek byl za války totálně nasazený, pracoval jako vedoucí českého personálu v Domě armády, a to pro ně byl důvod, abych studovat nemohla. Moc mě to mrzelo. Především po letech, kdykoli jsem si na to vzpomněla. Ale prostě jsem to tehdy vzdala. Chtěla jsem jít po gymnáziu na medicínu, a tak jsem se nakonec s bídou, s pomocí známých, dostala alespoň na dvouletou zdravotní školu bez maturity. Podobnou zkušenost mělo mnoho lidí z mé generace, hodně holek se například šlo vyučit soustružnicemi. Musely jsme jít dělat práci, která nás vlastně nebavila, a tak se holky rychle vdávaly a měly děti. Z mé třídy během prvních let mateřství pracovala snad jediná. Byly z nás na dlouhá léta maminky, byly jsme s dětmi doma. Ale byl veliký problém sehnat byt. Mnoho manželství tehdy ztroskotalo na tom, že lidé bydleli u rodičů. Když bylo mému synovi sedmnáct, tak se nás z bytového úřadu zeptali, jestli ještě trváme na žádosti o byt. Podávali jsme ji, když syn ještě nebyl na světě. Ale všechno šlo jen skrze různé protekce. Stejně tak i na vysokých školách. Jak jsem později pracovala s doktory, tak vím, že při přijímání studentů to fungovalo třeba i tak, že člověku, který na to měl vliv, někdo přinesl klíče od Žigulíka. Taková byla doba. Ale není možné srovnávat s tím, jaké je to dnes – to je největší chyba, kterou lidé mého věku dělají. Protože nemůžete srovnávat nesrovnatelné. Tehdy se jinak přemýšlelo, jinak žilo. Ale musím říct, že když dnes slyším rétoriku některých politiků, tak si připadám, jako bych v těch 50. letech opět byla.“

/

„I was heavily influenced by the 1950′s. I was fifteen in 1948 when the totality began. My father had worked as journalist during the First Republic, he used to know many big names of the time, and so I had a clue about what was going on. But I didn’t think much about it. I did have a chance to experience it though – by not being accepted to a grammar school. I passed the tests but then they wrote to us that they couldn’t enroll me. These were the times when people were being screened, many people were marked as enemies. My father was a forced labor during the war, he worked as a head of Czech personnel in the House of the Army. For them, that was a reason enough to ban me from studying. I was really sad about it. Especially years later, every time I thought about it. But I simply gave up back then. At first I wanted to study medicine at a university and so at least I applied – and with help of people my family knew – got into a two-year medical school without high school graduation diploma. Many people of my generation had a similar experience, a lot of girls went to learn to be lathe operators. We had to do work that we didn’t really enjoy and so girls married young and had kids. And I think that only one girl of my class worked during the first years of motherhood. For many years we were mommies, at home with children. But it was really difficult to find a flat. Many marriages fell apart because people had to live with their parents. When my son was seventeen, the housing office asked if our interest in a flat still persists. We submitted the application when my son wasn´t even born yet. But everything functioned only through favoritism. At universities as well. When I later worked with doctors, I know that during the admission it sometimes worked in a way that somebody gave the man with influence a set of car keys. That’s how it was back then. But it’s not possible to compare it with how it is these days – that’s the biggest mistake people of my age do. Because you cannot compare incomparable. Back then, people thought and lived in a different way than they do now. But I have to say that when I hear rhetorics of some of the politicians, it feels to me like I am back in the 1950′s.“


zhasni_asexualita_3b

(3/3) „Důležité pro mě bylo, když jsem se dočetl definici asexuality. Že to opravdu není nemoc, ale minoritní sexuální orientace. Sexuální neorientace, jak já tomu říkám. To bylo ale až v roce 2011, asexualita jako taková byla definována až po roce 2000. Já jsem první ucelenou informaci našel na internetu, v diplomové práci jedné dívky, která studovala sociologii v Olomouci. Shoda náhod nás nakonec svedla dohromady. O pár let později jsem šel se svými kamarády gayi do průvodu Prague Pride, a najednou ke mně přišla jakási slečna a s kameramanem za zády se mne ptala, jestli vím, kdo je to asexuál. Tak jsem jí odpověděl: ‚Vím to moc dobře, jeden sedí přímo před vámi.‘ To byl můj coming out. A ta holka, to byla ona. Dnes o mně natáčí film a já se tady s vámi bavím o asexualitě. Ještě před pár lety bych něco takového považoval za sci-fi.“

__

Asexualita, třetí téma projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte http://www.zhasni.cz a Zhasni


zhasni_asexualita_2b

(2/3) „Řadu let jsem měl jako koníčka astronomii. Když chce člověk při pozorování hvězd, nebo obecně ve vědě, něco zjistit, tak nesmí mít předem utvořené názory. Protože abyste objevili něco nového, tak musíte být připraveni, že se najednou něco chová jinak než očekáváte. Tím se dostanete k něčemu novému. Tenhle nestranný, nezaujatý přístup jsem si přenesl i do pozorování sebe sama. Je to trochu taková schizofrenie, kdy se na sebe díváte jakoby zvenku, jako pozorovatel, psycholog-amatér. Chtěl jsem se dobrat pravdy, respektive nejpravděpodobnější reality. Já jsem třeba vždy měl malé sebevědomí a došel jsem k tomu, že to nejspíš vycházelo z toho, že jsem byl z neúplné rodiny a z rodiny alkoholičky. Pak jsem přemýšlel, jak to tedy je s tou mojí sexuální orientací. Přemýšlel jsem, jestli nejsem gay. Ale zjistil jsem, že je to tak, že mě nepřitahuje ani jedno pohlaví. Že mi smrdí jak chlapi, tak ženské. Když překročíte určitou společenskou mez, tak i u umytých lidí cítíte jejich takzvanou tělesnou vůni. ‚Tělesná vůně‘ – tak tomu říkají zamilovaní romantici. Pro mě to je nepříjemný zápach. Nevoněli mi ani kluci, ani holky. Tím jsem došel k tomu, že opravdu nemám potřebu si někoho hledat – vzhledem k tomu, že jsem aromantik, tak ani na úrovni platonického vztahu –, a že tedy nebude problém v tom, že jsem jen takzvaně zastydlý. Že to spíš bude tak, že takto jsem normální. Ještě jsem tehdy ani neznal slovo ‚asexualita‘, ale už jsem si došel k tomu, že být asexuálem je být normální.“

__

Asexualita, třetí téma projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte http://www.zhasni.cz a Zhasni


zhasni_asexualita_1b

(1/3) „Moje dospívání probíhalo ještě před rokem ’89, kdy moc informací o sexualitě nebylo. Existovala slavná příručka Dospíváme v muže, kde byl třeba návod, jak poznat chování gaye. A dodatek, že se takoví lidé mají okamžitě nahlásit vyučujícím a Socialistickému svazu mládeže. Na jiné straně stálo: ‚Onanie není správné chování člena SSM!‘ V tomhle moje generace vyrůstala. Byli jsme ve škole a přišla doba, kdy další a další kluci začínali chodit s holkama . Já jsem si uvědomoval, že bych si něco také měl hledat, ale necítil jsem k tomu žádné vnitřní puzení. Kamarádům bylo zvláštní, že já o holky neprojevoval žádný zájem, ale tím, že můj zevnějšek nebyl moc přitažlivý, tak to vzali. Mám pocit, že jsem to měl díky tomu možná jednodušší než jiní asexuálové, především holky. Asi i díky tomu jsem byl později osvobozen od takových otázek jako: ‚Kdy si najdeš nevěstu?’“

„Přelomila se revoluce , mně bylo okolo jednadvaceti. Viděl jsem, že kamarádi, kteří dlouho neměli partnerku, z toho byli až takoví pološílení. Jeden kamarád byl vysloveně zoufalý, to byl takový ten lov zoufalce na jakoukoli holku. Čím víc se snažil, tím to bylo horší. Já jsem si jen říkal, kdy tohle přijde na mě. Ale ono to furt nepřicházelo. Ze strany kamarádů se občas objevily nějaké připomínky, jeden se dokonce nabízel, že mi zaplatí prostitutku, aby mě ‚konečně nastartovala‘ – ta představa mě trochu děsila –, ale časem na to naštěstí rezignovali. Brali, že jako je někdo třeba bez nohy, tak já jsem bez ženské. Měl jsem trochu trauma z toho, že jsem panic, ale neustále jsem přicházel na to, že nejlíp je mi samotnému. Přesto jsem v 90. letech učinil několik pokusů si někoho najít. V té době vycházel časopis, který se jmenoval Ty & Já a přinášel různé informace o vztazích a o sexu. Byl tam také jakýsi pokus o vědeckou seznamku, měli na to v redakci nějaký počítač s algoritmem. Člověk vyplnil formulář, odeslal ho, zaplatil nějaký obnos a oni ho s někým spárovali – poslali mu dopis s kontakty. Já jsem tehdy neviděl, že bych se s někým ze svého okolí seznámil, a tak jsem to zkusil. Poprvé mi poslali kontakt na holku z Českých Budějovic. Sešli jsme se, domluvili se, že se k sobě vůbec nehodíme, a skončilo to kamarádstvím. Podruhé to dopadlo podobně. Potřetí, naposledy, jsem to zkusil v šestadvaceti. Znovu jsem vyplnil a odeslal dotazník, ale oni mi ho po čase vrátili s tím, že už pro mě nikoho nenašli. A vrátili mi peníze. Tím pro mě skončily aktivní pokusy někoho si sám hledat.“

__

Asexualita, třetí téma projektu Zhasni!, prvního původního podcastu z produkce Český rozhlas, konkrétně Radio Wave. Každých čtrnáct dní nové téma z oblasti sexu a intimity, nový audio podcast, nové články a videa na webu. Sledujte http://www.zhasni.cz a Zhasni


HOPRG_2014a

„Já jsem takzvaný prepper. V Americe to jsou takoví ti magoři, co sedí na bednách s konzervami, leští M16 a čekají na Soudný den. My tady v Čechách jsme spíš takoví zahrádkáři a chovatelé drobného zvířectva. Snažíme se o potravinovou a energetickou soběstačnost. Přes tu jsem se k tomu dostal já, protože pracuji jako revizní technik elektroinstalací – tady v tom ruksaku mám veškeré vybavení. Začalo to, když jsem kdysi pracoval v jedné bance, kde byla obrovská serverovna, která produkovala ohromné množství tepla. To bylo nutné vytáhnout ven a někde ho zmařit, vypustit do vzduchu. To se tam složitě dělo, ale zároveň tam v té budově byl pod každým umyvadlem průtokový ohřívač vody. Donutilo mě to zamyslet se, co to je energetická bezpečnost, energetická soběstačnost, nenáročnost. Dostal jsem se díky tomu k ‚Rozpadlíkům‘, skupině lidí vzešlé z diskuzního vlákna nazvaného ‚Rozpad‘, které bylo původně – než se osamostatnili – na fóru střelectví. Přes ty moje volty, ampéry a ohmy jsem se dostal do zvláštního světa lidí, kteří počítají s tím, že veškeré technologické výdobytky civilizace jednou přestanou fungovat. A z mé profese vím, že se to dost dobře může stát. Není to jen nějaké strašení, my jsme tady několikrát za rok na hraně blackoutu. V elektřině totiž musíte mít v rovnováze výrobu a spotřebu. Jakmile tu rovnováhu ztratíte, tak se síť zbortí. Většina lidí si neuvědomuje, jak je to citlivé, zranitelné. Zatím to tu rozdýcháváme jen proto, že tu máme z dob komunismu předimenzovanou rozvodnou síť. Jsem si prostě vědom toho, že tu jsou věci, které neovlivníme. Neznamená to sedět na těch bednách s konzervami, ale je dobré vědět, že když dojde k blackoutu, tak ještě týdny až měsíce bude fungovat zemní plyn. Protože ty zásobníky ještě dlouho poběží na naftu. Že ale přestanou fungovat čerpadla, čističky odpadních vod, že nepoteče voda. Že bude dobré udělat latrínu a nechodit na záchod napojený na kanalizaci. Protože jinak všichni brzy zhebneme na infekční nemoci. Že bude lepší utéct z města pryč. To já utíkám už teď, do města jezdím jen vydělávat peníze. Jinak mám svoji zahrádku, mám doma zásobu jídla, mám elektrocentrálu, mám fotovoltaiku. Snažím se být méně zranitelný, připravený na cokoliv, co může přijít. V ruksaku třeba nosím neustále lékarničku – abych byl připraven, kdyby někdo zkolaboval. Mám tam bundu – kdyby pršelo. A mám tam speciální kapsu s bonbóny – to kdyby přišly děti.“

/

„I am a so-called prepper. In the United States, these are the nutcases who sit on boxes of canned food, polish their M16′s and wait for the Judgement Day. We in Czech republic are more like gardeners and breeders of small animals. We make an effort to achieve food sovereignty and energy self-sufficiency. That’s how I got myself to this because I work as an electrical inspector – all my tools are in this backpack. It started for me when I worked in a bank where they had a huge server room that produced tremendous ammount of heat. They had to take it out of there and dump it in the air. Which they did, in a complex way. But at the same time there was a water heater under each sink in the building. That made me think about terms like energy security, energy self-sufficency and frugality. Thanks to that I got into a community of ‚Decay-ers’, a group of people that emerged out of a discussion thread named ‚Decay‘ which was founded on an on-line shooting forum and later got seperated as a unique website. My volts, ohms and amps got me into a strange world of people that expect all the technological achievements of mankind to stop working one day. I know from my job that it’s something that can easily happen. And it’s not just about making people scared – our country is on the edge of a blackout several times per year. In electricity you need to have a balance between production and consumption. As soon as you lose the balance, the grid collapses. Most of the people don’t realize how fragile and vulnerable it is. So far we’ve been overcoming it only because the communist regime made the electrical grid excessive. Simply put, I am aware that there are things out of our control. It doesn’t mean that we should sit on the boxes of canned food but it’s good to know, for instance, that when there is a blackout, natural gas will work for several more weeks or even months. Because the gas storages have a lot of diesel oil in them. But pumps and sewage treatment plants will cease to work and there will be no water in the tap. It’s good to know that one should build a latrine, not to use toilet connected to sewage system. Because if you do, we all die from infection diseases. It’s also good to now that it will be better to run out of a city. I do that already nowadays, I come to the city just to make money. I live outside of it, have my garden, my food supply, power generator and photovoltaic system. I strive to be less vulnerable, ready for whatever may come. In the backpack I have a first-aid kit – to be prepared in case anyone collapses. I have a jacket in there – in case it rains. And I have a special pocket with candy – that’s in case kids come.“

__

 


HOPRG_2013a

„Máma mi jednou řekla, že chtěla mít sedm synů. A tak je nás sedm bratrů. A máme ještě dvě sestry. A pět nevlastních sourozenců – když mi bylo šest let, tak se rodiče rozvedli. Do té doby jsme devět dětí, rodiče a pes žili v 4+kk. Což nebylo snadné. V pokoji nás bylo pět, ti starší spali na patře. Já jsem celé dětství koukal nahoru a záviděl jim. Vždy jsme spolu hodně soupeřili a rvali se. Zápasili jsme, kdo bude mít navrch. Když jsme třeba měli nějakou rodinou oslavu a někdo zazvonil, tak jsme strašně řešili, kdo půjde dolů otevřít dveře. A samozřejmě jsme museli chodit hlavně my mladší. Často jsme to dost schytávali. Zase se o nás ale ti starší i starali, hlavně nejstarší sestra, kterou jsem bral jako takovou druhou mámu. Dnes si říkám, jaké mám štěstí, že mám tak velkou rodinu. Protože to je pro mě představa bohatství. Naši se rozvedli – a nebyl to vůbec hezký rozvod –, ale se sourozenci všichni navzájem udržujeme vztahy. Nejsme nejlepší kamarádi, ale rozumíme si. Všichni máme podobný humor a všichni jsme takoví extroverti, že když někam přijdeme, tak jsme hned vidět. A když se opijem, tak objímáme lidi.“

„Jednou jsem se bavil s kamarádem-tatérem o tom, co bych si nechal vytetovat. Já obecně tetování moc nemám rád, protože mi přijde, že si lidé nechávají tetovat různé hlouposti. Třeba čínské znaky, kterým nerozumí. A tak jsem přemýšlel: Co je věc, která charakterizuje můj život a o které zároveň vím, že nikdy nezmizí? Přátelství přicházejí a odcházejí, lásky také. Jediná věc, která člověku podle mě vydrží, je rodina. Proto jsem se nakonec rozhodl, že si nechám vytetovat své sourozence. Všechny, od nejstaršího k nejmladšímu, do kruhu. Já jsem teď pár měsíců bez práce, nemám peníze, poslední měsíce jsem trochu nemocný, ale vlastně se o svou budoucnost nebojím. Protože přestože je to dnes tak, že některé ze sourozenců nevidím třeba tři, čtyři měsíce a pak spolu sedíme a na začátku nevíme, o čem si povídat, tak vím, že rodina je pro mě jistota. Když je potřeba, tak držíme spolu.“

/

“My mum once told me she wanted to have seven sons. So we are seven boys. And we have two sisters. And five step-brothers and sisters – when I was six, my parents got divorced. We had been nine kids up until then, our parents and a dog living in a 4-bedroom apartment. It wasn’t easy. We were five kids in a room, the older ones slept on the upper level. I used to look up my whole childhood and envied them. We used to compete with each other and fought together. We fought for having the the upper hand. When we had a family celebration and someone rang the bell, we talked so much about who would go downstairs to open the door. And it was obviously the younger ones who had to go. It was us who were in for it. But on the other hand, the older took care of us, mainly the oldest sister whom I took for the second mum. Today I think how lucky I am that I have such a big family. Because that is my idea of wealth. Our parents got divorced – and it wasn’t a nice divorce – but with my siblings we work on our relationships. We’re not best friends but we get along. We have a similar sense of humor and we’re all such extroverts that whenever we come someplace, we get attention. And when we get drunk, we hug people.”

„One day I talked with my friend, a tattoo artist, about what kind of tattoo I would consider to have. I don’t really like tattoos because I think that people get tattooed with all kinds of nonsense. For example Chinese signs they don’t understand. And so I thought: What is the thing that defines my life and at the same time I know that it won’t ever disappear? Friendships come and go, loves do too. I think that the only thing that remains in a man’s life is his family. That’s why I decided to get a tattoo of my siblings. All of them, from the eldest till the youngest. In a circle. I’ve been jobless, without money and a bit sick for the last few months but I’m not really afraid of my future. Because even though I don’t see any of my siblings for a couple of months sometimes and when we see each other, we don’t know what to talk about at first, I know that my family means a certainty for me. When it is needed, we stand together.“

HOPRG_2013c

Sourozenci / Siblings


HOPRG_2015a

„Last year we were sitting not far from here one day and noticed some people in a hammock, right on this spot. We thought it was cool, got really drunk that night and she went on-line and bought one. Since then, every time the sun comes out we are here. Today it’s been three hours already. It was one of the best drunk purchases ever.“

/

„Loni jsme jednoho dne seděli nedaleko odsud a všimli si lidí v hamace pověšené přesně na tomhle místě. Říkali jsme si, že to vypadá dobře, ten večer jsme se opili, ona šla opilá na internet a hamaku koupila. Kdykoliv od té doby vyjde slunce, tak jsme tady. Dnes už tři hodiny. Jeden z nejlepších on-line nákupů v opilosti, co jsme kdy udělali.“


HOPRG_2011a

„Poslední dobou hodně fotím. Přemýšlím o tom, že mám za minulý rok 35 000 fotek a že bych z nich rád vybral ty dobré. Ale těch bude možná tak deset. Deset fotek z pětatřiceti tisíc, za které bych se postavil. Byl bych rád, aby jich bylo víc, ale já jsem byl vždy hodně sebekritický. V jakékoliv tvorbě, ve všem, co se nedá popsat číslem. V děství jsem vždy něco nakreslil nebo vyrobil, máma mi říkala ‚Péťo, vždyť je to hezký!‘, ale mně se to prostě nelíbilo. Dnes pracuji různě u divadla a po festivalech, neživím se obrazem, ale tvorba je pro mě strašně důležitá, hluboká věc. A pak je tu ještě jedna věc, která s tím souvisí – před deseti lety mi diagnostikovali epilepsii. A zjistil jsem, že nedostatek sebedůvěry je jedna z věcí, která mi způsobuje záchvaty. Protože já nemám epilepsii v mozku, ale mívám záchvaty, které jsou způsobené extrémní přecitlivělostí. Je to, jako bys měl angínu, ale přitom neměl horečku a nebolelo by tě v krku. A stejně byl ležel doma a byl úplně vyřízený. Když by se pět mých dobrých kamarádů rozešlo se svýma holkama a řekli by mi to v jeden den, tak mně to bude fakt hodně líto. A je možné, že večer dostanu záchvat.“

„První tři měsíce po té diagnóze jsem se srovnával hlavně s tím, že můžu každou vteřinu umřít. Jednou jsem v té době stál na Černém mostě, čekal na nástupišti metra. Projížděl kolem mě první vagón a já najednou dostal záchvat. Spadl jsem dopředu a hlavou do toho vagónu narazil. Do nemocnice mě dovezli téměř mrtvého. Byl jsem z toho potom opravdu špatný. Následující měsíc jsem v zrcadle viděl strup, co jsem měl na čele. Připomínal mi, co se stalo. A co se může stát kdykoliv znovu. Po čase jsem si řekl, že to tak prostě musím vzít. Protože jinak bych mohl přemýšlet, že každý další krok můžu být můj poslední. A chcípnul bych v úzkosti a v depresi. Zešílel bych. Místo toho jsem začal hodně malovat a chodit na desetihodinové procházky s foťákem. A to fakt pomohlo. Pomohlo chodit, pomohlo vidět, vnímat, přemýšlet o jiných věcech. Pomalu a jistě se od té doby stavím na nohy. Věřím si dnes mnohem víc, než před deseti lety. Často si vzpomenu na to, co mi vždy říká máma: ‚Zkus si víc věřit!‘ V první třídě na základce jsem pro ni udělal linoryt, můj autoportrét. Máma ho má dodnes doma, hned vedle vstupních dveří. Vidím to pokaždé, když za ní jdu a pokaždé si říkám: ‚Ježišmarja!‘ Ale na druhou stranu jsem rád, že to tam je. Protože skrze to vidím, jak se posouvám. Nedávno jsem se na to zadíval a řekl si, že na to, že mi tehdy bylo sedm, je to vlastně dobré. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale z toho jsem měl radost. Protože minulý rok bych si to ještě neřekl.“

/

„I’ve been taking a lot of pictures lately. I have 35 000 photos from the last year and I would like to choose the good ones. But there may be only ten of those. Ten photos for which I stand out of thirty-five thousands. I would like it to be more but I’ve always been very self-critical. In any creative work, anything that cannot be quantified. When I was a child I used to draw or make something and I didn’t like it, despite my mom telling me ‚It’s nice, Péťa!’. Now I do various jobs in theatres and on festivals, I don’t make a living as a visual artist, but creative work is something very important and deep for me. And then there is another thing that is connected with it – ten years ago I was diagnosed with epilepsy. And I found out that the lack of self-confidence is one of the things that causes my epileptic seizures. Because I don’t have the epilepsy is a brain, my seizures are cased by my extreme oversensitiveness. It’s as if you had an angina but you wouldn’t have a fever or sore throat. But you would still lie at home, totally exhausted. If five of my good friends broken up with their girlfriends told me about it during a single day, I would get really sorrowful. And I would possibly get a seizure that night.“

„After being diagnosed, I spent the first three months by coming to terms with the fact that I can die any second. One day I stood at the Černý Most metro station, I was waiting at the platform. As the first vagon went by, I got a seizure, fell forward and hit it with my head. I was almost dead when they brought me to the hospital. It was really hard for me. For the next month, every time I looked into a mirror I saw a scab on my forehead. It was reminding me of what happened. And what can happen again, anytime. After a while I thought that I needed to accept it as it was. Because if I hadn’t done it, I could think that my every step could be my last. And I would have died depressed and full of anxiety. It would have driven me crazy. Instead, I started painting a lot and going on a ten-hour walks with a camera. And that helped me. It helped me to walk, to perceive things, to think about different things. Since then I have been slowly getting up on me feet. I have much more confidence now than I had ten years ago. I often remember what my mom used to tell me: ‚Try to have more faith in yourself!‘ When I was in the first grade at the primary school, I made her a linocut, my self-portait. Mom still has it at home, right next to the entrance door. I see it every time I go visit her and I always think: ‚Oh Geez!‘ But on the other hand I am actually glad it’s there. Because through it I can see my progress. Recently I looked at it and I thought that it’s actually good for a seven-year-old. I have a long way to go but this made me happy. Because a year ago I wouldn’t have thought that.“

__

Ukázka z tvorby / One of his photos


HOPRG_2012a

„Nikdy jsem se neoženil. Když mi bylo osmadvacet, tak jsem odešel do Ameriky a žil tam takovým mládeneckým životem. Říkal jsem si, že není kam pospíchat. Až když jsem se vrátil v polovině devadesátých let zpátky a bylo mi čtyřicet, tak jsem si začal říkat, že bych se asi měl po těch ženských začít porozhlížet. Ale asi jsem měl smůlu. Nebo mě prostě žádná nechtěla. Pak mi nastaly různé zdravotní problémy, takže jsem to už ani neřešil. Nejhorší pro mě byly poslední čtyři roky. Nejdřív jsem měl problémy se srdcem, pak mi zjistili rakovinu prostaty, pak jsem dostal myasthenia gravis, což je onemocnění mezi nervovým systémem a svalstvem, a ve finále jsem ještě upadl a měl zlomené obě ruce. Pořád jsem si říkal, že je všechno dobré, ale dost mi to dávalo zabrat. V jednom kuse mě něco bolelo, nic mě nebavilo. Chodil jsem na ozařování těch dolních partií a nejspíš kvůli tomu jsem začal mít neskutečné průjmy. Dva roky jsem celé dopoledne nedělal nic jiného, než, že jsem šel třeba desetkrát na malou a pětkrát na velkou. Cokoliv jsem snědl šlo okamžitě ven. A kdykoliv jsem šel ven já, tak jsem se jen bál, abych se neposral. To bylo pekelné. Připadal jsem si jako anorektik, protože nejjednodušší způsob jak těm problémům předcházet bylo nejíst. Zhubnul jsem tehdy asi deset kilo. Do toho jsem ale bral kortikoidy, měl celé nateklé tváře. V jednom období jsem polykal sedmnáct prášků denně. Chodil jsem po malých krůčcích, pořád ohnutý, zadýchaný, s pohledem do země. V takovém stavu se nestaráte o to, co máte na sobě. Dnes o sebe zase dbám. Protože nakonec to nedávno všechno dopadlo dobře, zrovna jdu z další kontroly. Všechno je v pořádku. Je to pro mě neuvěřitelné, cítím se jako dvacetiletý. Říkám si, že jsem konečně po těch letech zdravý, že jsem v pohodě. Dokonce dnes znovu začínám přemýšlet o lásce! Cítím, že se po mně začínají ženské otáčet, a říkám si, že bych se ještě klidně zamiloval.“

/

„I never married. When I was twenty-eight, I went to America and I lived there a life of a bachelor. I thought there was no rush. It was only when I came back here in the mid 1990s, at the age of forty, when I started to think that I should look around for a woman. But I guess I was not lucky. Or maybe it was that no woman wanted me. Then I started to have all kinds of health issues and forgot all about it. The last for years were the worst. At first I had problems with my heart, then they found that I had a prostate cancer, they I got myasthenia gravis which is a disease between the nervous system and muscles, and in the end I fell down and broke both of my hands. I still thought that everything was fine but it gave me a hard time. I was constantly in a pain, didn’t enjoy anything. I used to go for a radiation of the lower parts and I think that was a reason why I started to have an unimaginable diarrhea. For two years I didn’t do anything else in the morning than going to pee ten times and going to poop for five times. Whatever I ate was immediately out. And whenever I went out, all I did was to worry not to shit myself. That was hellish. I felt anorexic because the easiest way how to prevent the problems was not to eat. I lost ten kilograms back then. At the same time I used to take corticoids, my face was all swollen. At one moment I used to take seventeen pills a day. I walked very slowly, I was bent, constantly out of breath, looking down. In such a state you don’t care about what you wear. These days I do care. Because everything turned out well recently, I am just on the way from a medical check. Everything’s all right. Which is unbelievable for me, I feel like a twenty-year-old. After all those years I am finally healthy and well. I even start to think about love again! I feel that women have started to turn after me and I say to myself that I wouldn’t mind if I still fell in love!“


HOPRG_2010a

„Já pocházím z rodiny Demartini, která přišla do Prahy v 16. století. Okolo roku 1710 moji předci vystavěli domy na Malé Straně a zřídili si manufakturu na výrobu mýdel a voňavek. Bývali hlavní dodavatel na císařský dvůr ve Vídni. Za mého dětství se ale o takových věcech v mé rodině skoro nemluvilo – babička a tatínek raději mlčeli, abychom neměli problémy s bolševikem. Ale v osmi letech jsem se dozvěděla, že na Malé Straně, v Míšenské ulici, stojí domy, které naší rodině kdysi patřily. My jsme tehdy bydleli na Zahradním městě, v paneláku, a když jsme chtěli jet do centra, tak se říkalo, že se jede do Prahy. Já byla v tom svém věku docela solitér, a tak jsem se jednoho dne sbalila a sama vyrazila do té Prahy. Tehdy ještě ani nejezdilo metro. Ale našla jsem Malou Stranu, našla jsem Míšenskou ulici. Jen jsem nevěděla, kde přesně ty domy stojí. Šly kolem dvě starší dámy, a tak jsem se jich zeptala, jestli neví, kde měl Demartini továrnu na výrobu mýdel a voňavek. A ony říkaly: ‚No jo, holčičko, to víš, že víme! Tady bydlí pan Štěpánek a támhle naproti, celý ten blok, pět domů, to bylo ono.‘ Dodnes je tam ze dvora vidět starý tovární komín. A pak říkaly: ‚To byl moc hodný pán – asi myslely mého pradědečka –, moc hezky se staral o své zaměstnance!‘ Mě to samozřejmě potěšilo. Šla jsem se na ty domy podívat a když jsem odcházela, tak si pamatuji, že jsem jeden z nich pohladila. A právě tenhle dům se nám jako jediný podařilo zachránit – v devadesátém osmém roce jsme ho restituovali. Když jsem se tehdy dozvěděla verdikt soudu, tak jsem nejprve jela na Olšanské hřbitovy, k hrobům mých předků. Abych jim to oznámila. Věděla jsem, že by měli radost.“

„Jako dítě jsem si uvnitř toho domu představovala vanoucí záclonky – asi jsem tehdy viděla nějakou pohádku –, ale to mělo ke skutečnosti daleko. Po restituci nám dalších deset let trvalo dohodnout se s městskou částí na odprodeji druhé půlky domu. Museli jsme je přesvědčit, že to myslíme vážně. Že se o ten dům chceme hezky starat. V té době z něj už byla ruina, která se objevovala na fotkách na internetu jako ostuda Prahy. My jsme peníze na opravu neměli, ale především můj manžel se rozhodl, že udělá vše pro to, aby se ten dům dal dohromady. Pořád mi to připadá neuvěřitelné, ale dnes je mi padesát dva a mám dům, který jsem v osmi letech pohladila a kam jsem dala ušít vanoucí záclonky. A moje dcera si ve dvoře otevřela moc pěknou kavárnu pro místní lidi. Z toho mám velkou radost. Protože mně nezáleží jen na tom, aby se moje děti měly dobře, ale také na tom, aby na tom místě byly schopné pracovat. Aby se o něj dokázaly starat a předat ho zase dál. K rodině má totiž člověk vazbu, která jde napříč staletími. A přestože si dnes mnoho lidí myslí, že jednou umřou a pak už nic nebude, tak ta vazba jde v čase dozadu i dopředu.“

/

“I come from the family Demartini which came to Prague in 15th century. Around 1710, my ancestors built houses in Lesser Town and founded a soap and perfume manufacture. They used to be main suppliers for the imperial court in Vienna. But we didn’t talk about such things when I was young – my grandma and my dad used to keep the silence so as we didn’t have any problems with the Communist regime. But when I was eight, I learnt that in Lesser Town, in Míšeňská Street, there were houses which used to belong to my family. At that time, we used to live in Garden City, in a block of flats and whenever we wanted to go to the city centre, we used to say that we went to Prague. I was a solitary child and so I packed my stuff one day and set off on a journey to Prague. There wasn’t even a metro at that time. But I found Lesser Town and I found Míšeňská Street. However, I had no idea which houses to look for. There were two ladies passing by and so I asked if they knew where was Mr. Demartini’s soap and perfume factory. And they told me: ‘Well, girl, of course we know that! There is Mr. Štěpánek’s place and right there on the opposite side, that whole block, it’s five houses, that was it.’ You can still see the old chimney. And they also told me: ‘He was a nice man – they referred to my great-granddad –, he really took good care of his employees!’ I felt very pleased. I went closer to the houses and when I was leaving, I remember stroking one. And that particular house we managed to save as the only one – we got it back in the restitution in 1998. When I heard the verdict of the court, I went to Olšany Cemetery to my ancestors’ grave. To tell them the news. I knew they would be pleased.”

“As a child I imagined having airy curtains – I must have see it in a fairy tale –, but the reality was far away. After the restitution, it took us ten years to achieve the settlement with the municipality regarding the sale of the second half of the house. We had to persuade them that we were serious. That we wanted to take care of the house. It was a ruin at that time which used to appear on the Internet as a shame of Prague. We didn’t have money for a renovation but it was my husband who decided to do as much as we could for the house. It still seems unbelievable but I’m fifty-two and I have a house which I stroked and which I furnished with airy curtains. My daughter opened a nice café in the courtyard for local people. It makes me happy. Because it doesn’t only matter that my kids have nice lives, what also matters is that they are able to work in this place. To be able to take care of the place and then pass it on. Because the family bond goes through history. And even though some people think that they die and that’s it, this bond goes back and forth in time.”