Powered by Seat

HOPRG_2134a

„Vnučce bylo teď v létě čtrnáct, je to krásná holka. Už kolikrát ji prý na ulici zastavili různí lidé a lákali ji, aby šla dělat modelku. To my ale nechceme – máme radost, že dělá aerobik, letos na jaře byla dokonce třetí na mistrovství republiky. A to s tím začala teprve půl roku předtím. Dělá nám zkrátka radost. Víte, já jsem celý život pracovala jako zdravotní sestra, jsem taková tvrdá nátura, kterou hned tak něco nerozhodí nebo nedojme. Já jsem se snad nedojímala ani na vlastní svatbě. Ale když se ona narodila, tak byla krásná, jako broskvička – trochu snědá po tatínkovi, který je Španěl, s černými vlásky a dokonce s řasami. Všichni se sbíhali, aby tu krásnou holčičku uviděli. Tehdy jsem plakala štěstím tolik, že to lidé až nemohli pochopit – přišel za mnou porodník a ptal se: Vy jste chtěla kluka, že?“

/

„My granddaughter turned fourteen this summer, she’s a beautiful girl. It happened many times already that somebody stopped her at the street and tried to lure her into becoming a model. But we don’t want that – we’re happy that she does aerobics, she even placed third at a national championship this spring. And she had started with the sport only half a year before. She simply makes us happy. You know, I worked as a nurse my whole life, I’m a tough cookie, not much things throw me off balance or stirs me. I was not moved even at my own wedding. But when she got born, she was so beautiful, like a little peach – a bit dark-skinned as her father who is a Spaniard, with black hair and even with eye lashes. Everybody ran to see this beatiful baby girl. Back then I cried with happiness so much that people couldn’t understand – the obstetrician came to me and asked: You wished for a baby boy, didn’t you?“


HOPRG_2132a

„Rozpadl se mi dlouholetý vztah. Začal jsem se sám sebe ptát: Mohl jsem něco dělat lépe? To, jak tu situaci vnímám a cítím – je to čistě můj subjektivní pocit? Nebo se v tom dá vysledovat nějaká objektivita? Jak s tou situací mohu do budoucna naložit? Přes osobní zájem o tyhle otázky jsem se postupně dostal až k povolání psychoterapeuta. Je to dnes takové moje téma – jak pomáhat, druhým lidem nebo sám sobě, jak žít kvalitní život. A každý příběh se kterým se ve své praxi setkám mne nějak ovlivňuje. Promlouvá k tomu, co jsem prožil či prožívám. Nebývám tam v roli experta, ale vzniká určitý vztah. Jednou za mnou například přišla partnerská dvojice, kdy žena a muž řešili, jestli spolu zůstat či nezůstat. Paní si stěžovala, že partner je laxní, že rodině nepřináší tolik jako ona. Měla pocit, že je přetížená a že veškeré břímě rodiny nese na sobě. Přišli za mnou s tím, že už toho oba dva mají dost, že jsou přesvědčeni, že by se měli rozejít. Nicméně to chtěli ještě prozkoumat, uvědomovali si, že by jejich děti rozvodem velmi trpěly.“

„V naší společnosti všichni hrajeme na to, že hledáme dobro a zlo, tenhle mýtus je tu hodně zakořeněný. A nutí nás to neustále všechno posuzovat. V tomhle případě se nám ale po pár setkáních podařilo tenhle mód uvažování alespoň na chvíli vyměnit. Došli jsme do bodu, kdy už se nesnažili dobrat nějaké pravdy – o tom, jaký je on nebo ona –, ale kdy začali být více v kontaktu se sebou samými, kdy začali vyjadřovat sebe. Zeptal jsem se například té paní: ‚Jak se cítíte, když přijdete večer z práce a zjistíte, že manžel nevyluxoval, nevynesl odpadky a ‚jen‘ si hraje si dětmi?‘ Na začátku měla tendenci říkat: ‚No, podívejte, já nevím, co s tím mám dělat, protože jsem mu to říkala už několikrát. A je to furt stejné!‘ Měla tendenci mluvit o něm. Její manžel dělal to samé – když jsem se ho zeptal, jak s v té které situaci cítí, tak začal popisovat, co manželka dělá anebo nedělá. Ale pak došlo k tomu obratu, kdy najednou byli schopni říct: ‚Cítím se unavená, jsem trošku zklamaná, mám v sobě určitý vztek.‘ A když jsme šli k jejím potřebám: ‚Chci se chránit, chci porozumění, chci spolupráci.‘ To je naprosto něco jiného, než když člověk posuzuje druhého. Tomuhle jde najednou rozumět, tady se ti lidé začínají setkávat. A když on potom řekne: ‚Já se vlastně cítím strašně zahanbeně, protože si nejsem jistý, jestli to, co dělám, bude oceněno anebo ne. Tím se dostávám úplně mimo sebe, jsem víc a víc nejistý, a tak se radši straním. Čím dál víc unikám, tím se chráním.‘ Paní tomu tehdy porozuměla – uviděla, že jeho potřeba je stejná jako její. Že čím víc se ona snaží, tak tím je nejen víc přetížená, ale také, že ho tím dostává pod větší tlak na který on reaguje útlumem. Zjistili, že se to musí snažit vyrovnávat a pak už jsme jen hledali mechanismy, jak toho docílit. Tak, aby se v tom vztahu oba cítili lépe, aby začali spolu-fungovat.“

„Jedna část našeho mozku neustále vytváří určitou strukturu myšlenek, různých pravidel a zobecnění, o které se opíráme víc než o naše prožívání. Říkáme si třeba – toto je dobro, toto je zlo. Když se někdo chová takto, výsledkem může být to a to. Taková struktura myšlení je užitečná a dobrá, ale neměli bychom zůstávat jen u ní. Měli bychom to doplňovat momenty, kdy si řekneme: Tak, teď opravdu vnímám. Vnímám to, co prožívám. Vnímám to, co cítím. Vnímám to, co se děje s mým tělem, s mými emocemi. Nezůstávám u toho, že si o tom všem jen něco myslím.“

/

„My long-term relationship has broken up. I started to ask myself: Was there anything I could have done better? The way I perceive the situation – it is strictly my subjective feeling? Or is there any objectivity in all this? How should I deal with the situation in the future? Through a personal interest in these questions I gradually became a psychotherapist. It’s my thing today – how to help, both other people and myself, how to lead a good life. And every story that I encounter in my practise influence me in a way. It speaks about things that I’ve been or currently am going through. I’m not putting myself into a role of an expert, there’s a special kind of a relationship between me and my clients. Once, for instance, a married couple came to me. They couldn’t decide if they should stay together or break up. The woman complained that her parter was a slacker, that he didn’t do so much for the family as she did. She had a feeling that she was overloaded, that all the burden of the family life lay on her. They came to me saying that both of them are tired of it, they both thought that they should get divorced. But they still wanted to look into it, they realised that their children would suffer a lot.“

„In our society, there’s a popular game of searching for good and evil, this myth is well-rooted around here. And it makes us judge everything. But in this case we managed, at least for a while, to switch to another mode of thinking after a couple of sessions. We got to a point when they weren’t trying to discover certain truth – about how she or he was – but they were closer to themselves, started to express themselves. For example, I asked the woman: How do you feel when you come back home in the evening and you find out that your husband hasn’t done the vacuum cleaning, hasn’t taken out the garbage and what he’s doing is that he is ‘just’ playing with children? At the beginning she tended to say: ‘Well, look, I just don’t know what to do about him, I’ve told him many times. And it’s still the same!’ She had a tendency to talk about him. And her husband did the same – when I asked him what he felt in that situation, he started describing what his wife is or isn’t doing. But then there was a break-through when they were suddenly able to say. ‘I feel tired, I’m rather disappointed, I’m upset.’ And when we talked about her needs: ‘I need to protect myself, I need understanding, I need cooperation.’ Which is something different from judging the other person. This is understandable, this is when people are able to connect. And when he says: ‘I feel ashamed because I’m not sure if my deeds will eventually be appreciated or not. This is when I lose myself, I’m more and more insecure and I tend to stay aloof.’ The lady finally understood this – she saw that her and his needs are the same. That the more she tries, the more burdened she is and also at the same time he gets under more pressure. Which puts him into a slow-down. We found out they should work on finding the balance and then we looked for mechanisms which should help them achieve this with the goal to work better together.”

“A part of our brain is constantly creating a particular structure of thoughts, rules and generalisations which we lean on more than on our experience. We think – this is the good, this is evil. When someone behaves this way, this is how it ends. This structure of thought is useful and good but it shouldn’t be the end. We should refill it with moments when we are fully present. When we feel what we are going through. When we perceive what we feel. We perceive what is happening with our bodies, with our emotions. And not just remain content with what we assume.”


HOPRG_2131a

„Jsem trochu takový snílek. Je mi šestnáct, jsem vlastně pořád dítě, ale zároveň jsem už prožila několik věcí, které mne donutily předčasně dospět. Začala jsem víc přemýšlet kdo jsem, proč tu jsem, jak dlouho tu budu. Řekla bych, že to jsou normální existenční otázky, které lidi v mém věku řeší, ale mě to potkalo už ve dvanácti letech. Až do třetí třídy jsem bydlela střídavě v Česku a v zahraničí. Byla jsem zmatená, nevěděla, jestli mám mluvit rusky, jestli mám mluvit anglicky nebo česky. Táta byl hodně silný alkoholik, s mámou se později rozešli. Nedávno jsem si prohlížela fotky z dětství a uvědomila si, kolik věcí jsem v sobě dokázala potlačit. Ta malá, ublížená hlavička to všechno dala pryč, vymazala všechny vzpomínky s ním. Pak jsem tedy žili už v Čechách, jen s mámou. Ta je dnes už v pohodě, ale tehdy ten rozchod jeden čas nedokázala zvládat a do toho měla lucidní noční můry. Máme to v rodině – pořád se hrabeme v hlavě, až z toho máme lucidní sny. To je, když máte sen, najednou si uvědomíte, že sníte a začnete ten sen vědomě ovládat. Já si už v dětství vytvořila krásný snový svět, do kterého jsem prchala téměř každou noc. Měla jsem tam les, měla jsem tam houpačku z oblak a krásné stříbrné jezero. Představovala jsem si, že jsem víla, seděla jsem na té houpačce a houpala se. Ani jsem nepotřebovala hýbat nohama, jen jsem si tak poletovala a cítila ohromnou volnost. To se mi líbilo daleko víc než realita, kde starší sestra začínala s drogama a máma pila. Jenže pak se mi to v jeden moment také obratilo v noční můry. Ještě před třemi dny jsem je měla. Jsem v temnu, plácnu sebou na zem a jediné, co cítím je hladký, studený povrch. Dlaždice. Studí mě do tváře. Potom utíkám před sebou samou, slyším se, jak křičím. Je to šílené – sice během toho spím, ale probudím se z toho úplně vyčerpaná. V tom snu si sice uvědomuji, že je to sen, ale nedokážu tam rozsvítit, nedokážu s tím udělat vůbec nic. Ta schopnost ten sen upravovat zcela zmizí a já jsem v podstatě uvězněná ve svojí hlavě. Od toho tehdy ta máma utíkala. Pamatuji, že jednou o Vánocích byla opilá a já jsem celou noc, asi do čtyř do rána, hrála na piáno. Jsem hrozné přecitlivělý člověk. Krásné věcí vnímám mnohom víc než jiní lidé, ale stejně tak i špatné věci. Víc všechno prožívám. Což je někde těžké, ale chci, aby to tak zůstalo. Protože mě to pak donutí pamatovat si všechny krásné chvilky. A až budu ta stará ženská, co bude hrát na piáno, tak to bude díky tomu krásná hudba.“

„Mám plno snů, které nevím, jestli se splní. Chtěla bych jednou s kamarády provozovat vinárnu a čajovnu. Vím, že chci být v životě něčím užitečná. Také rozhodně nechci umírat sama. Chtěla bych mít manžela a dvě kozy, dělat si svůj vlastní sýr. Už jsem to všechno promyslela – jak to bude, až budu stará. Mám to všechno nakreslené, v hlavě i na papíře. Nakreslila jsem si domeček na samotě, kousek od lesa, kde bude můj ateliér a velká zimní zahrada. Budu tam mít spoustu květin – fíkusy i palmy, cokoliv, co tam přežije, a uprostřed toho bude velké bílé křídlo, na které budu hrát. Vím, že se moje plány ještě mnohokrát změní, protože třeba najednou uvidím příležitost, která se mi bude líbit a které mne pak dovede někam úplně jinam. Ale to piáno a ty kozy stejně mít budu.“

/

„I’m a dreamer. Even though I’m sixteen, still a child, I’ve experienced some things that made be mature early. I started to think more about who I am, why I’m here and for how long I’ll be here. I guess these are the normal existencial questions that people of my age deal with but I started to ask myself that already when I was twelve. Until third grade I lived in turns in Czech republic and aborad. I was confused, I didn’t know if I should speak Russian or English or Czech. My father was a very strong alcoholic, he and my mum broke up later on. I was looking at my childhood photos recently and I realized that I had suppressed many thing. The little hurt head gave it all away, erased all memories of him. And so later we lived here with my mom. She’s doing fine now but at that time she was struggling to get over the breakup. And she also used to have lucid nightmares. That runs in my family – we are overthinking everything until we get lucid dreams out of it. That’s when you have a dream and you realize that you are dreaming and start to deliberately control it. Already as a child, I made a beautiful dream world for myself into which I used to escape almost every night. I had a forest in there, a swing made out of clouds and a nice silver lake. I would imagine that I was a fairy, I was sitting on the swing and I swayed. I didn’t even moved my legs, I was just flying and I felt very free. I liked that much more than the reality in which my older sister was starting with drugs and mom was drinking. But then at one moment the dreams became nightmares. I still had them three days ago. I’m in the dark, I fall down on the floor and the only thing I feel is a smooth, cold surface. Floor tiles. It feels cold on my face. Then I start running from myself, I hear myself screaming. That’s crazy – I’m sleeping but I still wake up totally exhausted. When I’m there, I realize it’s a dream but I’m not able to switch on the light, not able to do anything. The ability to adjust the dream completely vanishes and I’m basically trapped in my own head. That’s what my mom used to run away from. I remember that one Christmas Eve she was drunk and I played a piano all night, until four in the morning. I’m a hypersensitive person. I perceive all the beautiful things much more than other people. But also the bad things. Everything’s much more intense for me. Sometimes it’s hard but I want it to stay like that. Because it will make me remember all the beautiful moments. And when I’ll be an old lady who plays a piano, I’ll be able to play a beautiful music.“

„I have a lot of dreams which and don’t know if I’ll ever fulfil them. I want to run a wine bar and tea house with my friends. I know that I want to be helpful in some ways. And I certainly don’t want to die in solitude. I want to have a husband and two goats, to make my own cheese. I’ve already thought it over – how my life will look like when I’m old. I have a picture of it, both in my head and on paper. I drew a little house just outside a forest with my studio and a big winter garden. I’ll have a lot of flowers in there – ficuses and palm trees and in the middle of it, there’ll be a grand white piano that I’ll play on. I know that my dreams will change many times in the future because I will perhaps see some opportunities that I will like and these will lead me somewhere else. But I will have the piano and the goats anyway.“


HOPRG_2130a

„Od malička jsem byla vedená k tomu, abych byla perfekcionistka. V rodině se vyžadovalo, aby byl člověk perfektní na oko – aby se choval slušně, byl hezky oblečený a ve škole měl samé jedničky. Takže jsem byla taková typická šprtka. Ale když jsem ze školy přinesla jedničku, tak mě nikdo nepochválil. Jakmile to byla horší známka, tak bylo okamžitě všechno špatně: ‚Jaktože ses neučila? Ty na to kašleš?‘ Jak jsem ale dospívala, tak asi rodiče usoudili, že už tolik nepotřebuji jejich pozornost, a já jsem si sama řekla: ‚Dobře, budu stoprocentní, budu ta perfektní dcera.‘ Všichni okolo mě začínali mít různé první vztahy, já v tom byla trochu pozadu, a tak jsem se rozhodla, že budu mít i perfektní vzhled. Mám hodně jemné vlasy, které se mi vždy mastily a ostatní se mi kvůli tomu smáli. A tak jsem si je začala mýt každý den. Začala jsem se i jinak česat, snažila jsem se pěkně líčit. Chtěla jsem být načančaná, štíhlá. Přitom nadváhu jsem neměla. Byla jsem trochu oplácaná, ale byl to takový ten dětský tuk, který časem zmizí. Začala jsem cvičit. Jenže s tím se stalo, že jsem začala čím dál tím víc omezovat jídlo. Nejdřív jsem jedla menší večeře, později jsem s jídlem končila před pátou odpolední, kdy jsem si dala jablko, banán nebo jogurt. Pak jsem zkrouhla i to a jedla čím dál menší porce – moje největší jídlo byla snídaně, což byly ovesné vločky a nějaké sušenky. Došlo to až tak daleko, že jsem měla poruchu příjmu potravy. Máma si ale myslela, že si vymýšlím, že to hraju. Že to není žádná nemoc. Nechtěla to řešit – pro ni ten problém neexistoval. Snažila jsem se jí říct, že se se mnou vůbec nebaví o tom, co se stalo ve škole, o tom, co se děje v mém životě, o tom, že to je to možná všechno způsob, jak na sebe chci upozornit. Potřebovala jsem od rodičů cítit jejich lásku a podporu, ale pro ně bylo všechno samozřejmé. Jenže když vás nepochválí vlastní rodiče, tak se tu chválu snažíte najít někde jinde. Hledáte potvrzení toho, že jste dobrý člověk, že za něco stojíte, že nejste zbytečný. Říkala jsem si, že když budu vypadat hezky, tak si mě ostatní začnou všímat a začnou mě přijímat. Chtěla jsem nosit jen to, co jsem viděla na všech těch modelkách, herečkách a zpěvačkách – i když mi to třeba nesedělo, i když to na mě vypadalo ošklivě, tak jsem si to stejně koupila. A snažila jsem se všem zavděčit, vlísat se k nim, získat si jejich chválu, jejich lásku: Přinesu! Podám! Pomůžu! Dám opsat! Dáte spolužákům opsat úkol, aby vás měli rádi, ale oni si z vás stejně udělají legraci a stejně vás na těch záchodech zavřou. Ale já to zkoušela dál a dál. Došlo to do bodu, kdy jsem vypadala příšerně a chovala se příšerně. I na lidi, kteří se mnou přes to všechno zůstávali, na kamarády, kteří mi chtěli pomoci. Dodnes je mi líto, jak jsem v té době byla na některé lidi nepříjemná. Jen proto, že jsem se vnitřně cítila špatně, že jsem byla neustále hladová, že mi byla zima.“

„Nakonec mi hodně pomohla učitelka angličtiny, která poznala čím procházím, protože jedna její kamarádka si prošla tím samým. Pochopila jsem, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale co má v hlavě. Ale pár let to trvalo – přinutit se znovu jíst bylo těžké. Až poslední dva roky cítím, že jsem opravdu spokojená sama se sebou. Dnes je mi úplně jedno, jestli se někomu líbím nebo nelíbím. Jsem taková, jaká jsem. Když se dnes bavím s kamarádkami a ony se začnou bavit o různých dietách, tak jim říkám: Nevím proč bych si měla něco odpírat, jen abych dostála nějakému ideálu krásy. Když se mu navíc ani dostát nedá. Ten ideál totiž neexistuje, je uměle vytvořený skrze reklamy, skrze digitální úpravu fotek. Nechci si tím kazit život. Chci být taková, jaká jsem. Obyčejná holka. Holka, co studuje vysokou školu a neví, jestli ji ten obor baví. Holka, co je nervózní z toho, co jí přinese budoucnost. Nejsem perfektní, jsem obyčejná holka.“

/

„I was raised as a perfectionist since I was a child. My family required me to look perfectly – to behave well, be dressed neatly and have only good grades at school. So I was a typical nerd. But when I came home with an A, no one praised me for it. When it was a worse grade, everything was suddenly wrong: ‘How come you didn’t study? Doesn’t it matter to you?’ But when I was growing up, my parents came to a conclusion that I didn’t need their attention anymore, so I told myself: ‘OK, I will be the perfect daughter.’ Everyone around me started to have first loves but I was a bit behind so I decided I will look perfectly. I have fine hair which become oily quite often and everyone laughed at me. So I started washing my hair every day. I arranged my hair differently, I tried to put on a nice make-up. I wanted to be slim and look beautiful. I wasn’t overweight. I had some baby fat but that you grow out of. I started doing exercise. But I also started to limit my food income. At first I ate small dinners, later I had my last meal before 5 pm and it was mostly an apple, a banana or yogurt. Then I cut that off and had smaller and smaller portions – my biggest meal was breakfast, mostly oats or cookies. It resulted in an eating disorder. My mum thought I was making the stuff up, that I was only pretending. She thought it was not an illness. She didn’t want to deal with it – it wasn’t a problem for her. I tried to tell her that she didn’t talk to me about what was going on at school, in my life, that it could be a way for me to draw their attention to me. I needed to feel the love and support of my parents but for them it was all obvious. But if your own parents don’t praise you, you look for it somewhere else. You look for an acknowledgement that you are a good person, that you are worth something, that you are not useless. I thought that if I had looked nice, other people would start noticing me and they would accept me. I wanted to wear only what I saw on models, actresses and singers – even though it wasn’t my style, it didn’t fit me, I bought it anyways. And I strived to please everyone, get their appraisal. And their love: I will bring it! Pass it on! Give you my notes! You give your classmates your homework so as they could accept you and they make fun of you anyways, they lock you up in restrooms. But I kept on trying. It got to a stage when I looked terrible and behaved terrible. Even to people who stuck on me, to my friends who wanted to help. I still feel sorry about my behavior. I was being mean because I felt bad about myself, because I was constantly hungry and shivering with cold.“

„In the end, my English teacher helped me as she could tell what I was going through because a friend of her had the same problem. I understood that it didn’t matter how does a person look like, it’s important what’s inside. But it took me several years – to make myself eat again was hard. But the last two years I feel that I am content with myself. I don’t care if someone likes me or not. I am who I am. When I talk to some of my friends and they start talking bout various diets, I tell them: I don’t think I should say no to eating something just to match an ideal. Which is unreachable anyways. The ideal of beauty doesn’t exist, it’s artificially crafted through commercials or digital edits of photographs. I don’t want to spoil my life with it. I would like to be who I am. An ordinary girl. A girl who studies a university and doesn’t know if she likes it. A girl nervous of what the future brings. I am not perfect, I’m just a girl.“


HOPRG_2129a

„Jelikož vypadám trošku jinak než ostatní, tak jsem byl zvyklý, že si na mě lidé vždy ukazovali. Někdy vyloženě tak, že šel starý pár a babička ťukala dědečkovi na rameno: ‚Podívej na něj!‘ Ale nikdo se se mnou moc nebavil, zůstávalo to u těch pohledů. Za ten rok, co ji mám, se to úplně otočilo – všichni se dívají jen na ni a spoustu lidí si se mnou chce povídat. Ono se říká, že člověk má socializovat psa, ale tady je to spíš tak, že ona socializuje mě.“

/

„Since I look a bit different than others, I was used to being pointed at. Sometimes it was really in a way that an elderly couple walked by and the grandma started to tap on the shoulder of the grandpa: ‚Look at him!‘ But nobody really talked to me, it was just he stares. It completely changed a year ago when I got her – everybody now look at her and many people want to speak to me. It’s said that a man should socialize a young dog but in this case it’s rather that she’s been socializing me.“


HOPRG_2125a

„Vyfotit? Tak počkejte, já se musím učesat! A tenhle znáte? Přijde chlap k holiči, má jen tři vlasy a říká, že to chce na ježka. A tak mu to češou a jeden vlas mu při tom vytrhnou. On tedy říká, že to chce na pěšinku, jeden vlas doleva, jeden vlas doprava. Zase ho češou, zase mu vytrhnou vlas, už má jenom jeden. Říká: ‚Jestli to bude takhle pokračovat, tak budu muset jít domů rozcuchanej!‘“

/

„To take a picture of me? Alright but let me comb my hair first! Do you know this joke? A guy with three hair comes to a barber and says that he wants to have spiked hair. The barber starts to comb it and accidentaly rips one hair out. And so the guy says that he wants to have his hair parted, one hair to the left, one to the right. The barber starts to comb it again and rips out another hair. The guy has only one hair left and says: ‚If it will go like this, I will have to go home tousled!’“


HOPRG_2127a

„Když sem přišli Rusáci, tak jsem utekl. Dvacet let jsem žil v Americe, z toho osm v Kalifornii, ve Venice Beach. Pracoval jsem, ale každý víkend jsem se snažil vypadnout z města. Lákala mě poušť. Volala si mě. Nikde nikdo, ticho, klid. Jednou jsem tam strávil delší dobu, snad několik týdnů. Spal jsem ve spacáku, v korytu vyschlé řeky. A byly to asi nejsilnější zážitky mého života. Byl jsem tam jen já, poušť, ještěrky, Měsíc. Jednou kolem proběhli splašení koně. Odpojil jsem se tam od všeho lidského, co jsem v sobě měl – všechno to ve mně usnulo. Veškerá minulost. Existuje taková písnička, kde se zpívá ‚I’ve been through the desert on a horse with no name’, ‚jel jsem pouští na bezejmenném koni‛. Když jsem se vracel, tak jsem si nemohl za boha vzpomenout, kdo jsem, jak se jmenuju. Ale v hlavě se mi objevovaly různé otázky: Co tu dělám? Proč jsem se narodil? Jen abych zase zemřel? Rozpadl se? Lidský život je velice krátký, je to v podstatě pochod z porodnice na máry. A mně to nikdy předtím nedávalo smysl, přišlo mi to hodně smutné – proč se lidé narodí a hned, jak se něco málo naučí, třeba se stanou dobrými chirurgy nebo piloty letadla, tak umírají. Ale tehdy v té poušti si mě něco našlo. Pochopil jsem, že nejsme jen mluvící opice, že za námi stojí něco strašně chytrého, něco, co všechno na světě řídí. Byly to až takové mystické prožitky, těžko se o tom mluví, ale poznal jsem to jako takovou světelnou bytost, jako světelnou kouli, jako oko, které se dívá skrz všechny oči. Protože to je samotný život. Seděl jsem tam na takové skále a viděl: Skála, ještěrka, červený keř, moje nohy. Pochopil jsem, že vše, na co se dívám, je ta samá věc. Jen se vždy tváří jinak. Dnes už se ví, že ani hmotný svět není tak docela hmotný, že vše stojí na kvantové pěně. Že z ní to všechno vyrůstá. I ta skála, i ten člověk. Vyrůstá, zaniká, ale tím se jen mění. Cítil jsem, že jsem toho součástí. A když jsem se nakonec vrátil mezi lidi, tak jsem v sobě měl daleko větší klid.“

/

„When Russians came in 1968, I ran away. I lived in America for twenty years, eight of which I spent in Venice Beach, California. I worked but every weekend I tried to get out of the city. I was allured by the desert. It was calling me. No people around, peace and quiet. Once I spent a longer time in there, perhaps several weeks. I slept in a sleeping bag, in a dried-up riverbed. And these were probably the strongest experiences of my life. It was just me, the desert, lizards and the Moon. Once runaway wild horses ran around. Being there, I disconnected myself from all humane inside of me – it all fell asleep. My whole past. There is a song where they sing ‚I’ve been through the desert on a horse with no name’. As I was coming back, I had trouble to recall who I was, even what my name was. But there were all kinds of questions appearing in my head: What do I do here? Why was I born? Only so that I could die? To fall apart? A life of a man is very short, it’s basically a march from a maternity hospital to bier. It never made any sense to me, I found it very sad – why people die as soon as they learn a little something in life, as soon as they become, for instance, a good surgeons or pilots. But something found me in the desert back then. I understood that us humans are not just talking apes, that there’s something very smart that controls everything in the world. These were mystic experiences so it’s hard to put it in words, but I recognized it as a light being, a light sphere to be precise, as an eye that looks through all eyes. Because it’s the life itself. I was sitting on a rock and I saw: A rock, a lizard, a red bush, my feet. And I understood that everything I was looking at was the same thing. That it only manifests itself in different ways. Now it’s known that even the material world is not so material as we once thought, that everything stands on a quantum foam. That everything grows out of it. The rock and the human being. It grows, vanishes but through that it only change its form. I felt to be a part of it. And when I finally came back to the society, I felt that I had much greater inner peace than ever before.“


HOPRG_2124a

„I’m a writer so I have a lot of work and little money. But it’s fun, especially the writing part. Because stories are what I love the most – I knew it already as a small child. The best part of the day was when my grandmother started to read to me. I was three, four years old but I still remember a baby’s book about a teddy bear, I must have heard it ten thousand times. Later, as I was growing up, I read a lot of books and after high school I went to study Philosophy. I worked at the university, I basically tried to become a professor. But after my PhD. I realized that there’s a point reached in history of a classical philosophy which you just can’t surpass. Hegel specified a way how human beings can attain knowledge in such a detail, so completely, that it’s simply unsurpassable. You have to approach it in different way – and many German, French and other philosophers after Hegel did. But I was still convinced that all of them were missing something. Then a I read a book by Schelling who said that the real act of understanding human beings was not through specific, mathematically and logically based knowledge but through telling stories. Freud and Jung, psychologists, were also talking a lot about stories, they were interested in a story of each individual that came to them. So I gradually realized that stories are essential.“

„Take ants, for example. They are guided by their scent – certain pheromones tell them where to go, when to go, what to do. Ants don’t see well, they don’t hear, but they have a great sense of smell. So when we look at colony of ants, it’s not what we see that is the most important. If we could make those ant scents visible, on the other hand, we would see the real ant world. Similarly, I think that human beings are guided through their lives by stories. By narratives. Not by cold hard facts, not by logical, rational argumentation. Just look on big scale things – on ISIS, on what happened in Germany before the war, on what’s going on now in the United States with Trump. He’s a big storyteller, his election campaign was story-driven, not fact-driven. He says complete bullshit but since he says it in a form of a story, people are interested in hearing it.“

„I had the fortune to become a father very early in my life – my daughter is now twenty-three. I was sixteen years old when my girlfriend got pregnant. It was a difficult time for us. But back then, having very little knowledge about anything, I instinctively constructed a narrative of a kind. I said to myself: ‚Alright, this happened, now I have to do things which will be hard and frightening‘ – I had to work a lot to sustain the family and I had to engage in the relationship with my girlfriend on a completely different level – but I started to think about those things as a part of an adventurous story. Something like: ‚I’m now the hero knight in shining armor and I’m venturing into a very dark forest, an unknown land.‘ For example, during my studies I had seasonal jobs in a meat production, in all kinds of construction businesses or in a brewery. There I had to get up at 4 a.m. every morning and since it was in the middle of nowhere, I was coming back home at 9 in the evening. But I took this story and thanks to it I oriented myself to the situation. At that time I still didn’t know that both Jung and Freud thought that these kind of hero stories are what makes people to live a fulfilling life. A life in which one realizes that challenges are not problems but something that makes it all worth-while.“

/

„Jsem spisovatel, takže mám hodně práce a málo peněz. Ale je to zábava, především samotné psaní. Protože ze všeho nejvíc miluji příběhy, to jsem věděl už jako malý. Moje nejoblíbenější část dne byla, když mi babička začala předčítat. Byly mi tři, čtyři roky, ale dodnes si pamatuji dětskou knížku o medvídkovi, musel jsem její příběh slyšet tisíckrát. Později, když jsem dospíval, jsem přečetl hodně knih a po střední škole jsem šel studoval filosofii. Pracoval jsem na univerzitě a v podstatě jsem se snažil stát profesorem. Ale po doktorátu jsem si uvědomil, že v dějinách klasické filosofii již nadešel moment, který v podstatě nelze překonat. Hegel popsal způsob, jakým lidé mohou nabýt poznání, tak detailně a úplně, že je to zkrátka nepřekonatelné. Pochopil jsem, že k tomu člověk musí přistoupit jiným způsobem – a mnoho filosofů po Hegelovi, Němci, Francouzi i jiní filosofové, tak učinili. Ale přišlo mi, že všem v jejich výkladu něco chybělo. Pak jsem si přečetl knihu od Schellinga, který řekl, že lidem lze porozumět nikoli prostřednictvím konkrétního, na matematice a logice založeného poznání, ale skrze vyprávění příběhů. Freud a Jung, psychologové, také hodně mluvili o příbězích. Zajímal je příběh každého člověka, který za nimi přišel. Postupně jsem si tedy uvědomil, že příběhy jsou pro lidi zcela zásadní.“

„Podívejte se například na mravence. Ti se orientují podle pachů – určité feromony jim říkají kam mají jít, kdy tam mají jít a co tam mají dělat. Mravenci mají špatný zrak, neslyší, ale mají skvělý čich. Takže když před sebou máme mraveniště, tak to, co vidíme, není to nejdůležitější. Pokud bychom, na druhou stranu, mohli učinit viditelnými ony mravenčí pachy, tak bychom nahlédli jejich skutečný svět. Podobně si myslím, že lidé se ve svých životech orientují prostřednictvím příběhů, jejich vyprávění. Ne skrze strohá, studená fakta a logickou, racionální argumentaci. Jen se podívejte na světové události – na ISIS, na to, co se stalo v předválečném Německu, nebo na to, co se dnes děje ve Spojených státech. Trump je velký vypravěč příběhů, jeho volební kampaň byla postavena na příbězích, ne na faktech. Říká naprosté bláboly, ale jelikož je říká v podobě příběhů, tak mu lidé naslouchají.“

„Měl jsem to štěstí, že jsem se ve velmi raném věku stal otcem – mé dceři je dnes dvacet tři. Když mi bylo šestnáct let, moje přítelkyně otěhotněla. Byla to pro nás obtížná doba. Ač jsem tehdy skoro o ničem nic nevěděl, tak jsem si v sobě instiktivně vytvořil určitý příběh. Řekl jsem si: ‚Dobrá, taková je situace, teď budu muset zvládnout věci, které budou těžké a děsivé‘ – musel jsem pracovat, abych rodinu uživil a také jsme museli s přítelkyní rozvinout náš vztah na na zcela jiné úrovni –, ale začal jsem o tom všem přemýšlet, jako by to byla součást nějakého dobrodružného příběhu. Něco jako: ‚Teď jsem tedy rytíř v zářivé zbroji a vydávám se do temného lesa, do neznámé země.‘ Brával jsem například během studií různé sezonní práce – v masokombinátu, na stavbách nebo v pivovaru. Tam jsem musel vstávat každý den ve čtyři hodiny ráno a jelikož to bylo daleko a uprostřed ničeho, tak jsem se domů vracel v devět večer. Ale vzal jsem si ten příběh a s jeho pomocí jsem se v té situaci zorientoval. V té době jsem ještě nevěděl, že jak Freud, tak Jung se domnívali, že právě tento typ hrdinských příběhů činí lidský život naplňujícím. Že z něj dělají takový život, běhěm něhož si člověk uvědomuje, že překonávání překážek neznamená problém, ale něco, díky čemu to všechno stojí za to.“


HOPRG_2123a

„Od začátku jsem měla hrozně komplikovaný život. Narodila jsem se ve Francii a moje matka měla ráda jen chlapce. Jeden syn jí zemřel, chtěla dalšího, ale narodila jsem se já. A tak jsem to odskákala – trvale mne neměla ráda. A dávala mi to jasně najevo. Po čtrnácti letech se narodil chlapec, můj bratr, a ve všem byl na prvním místě. Dala mu vše, včetně veškerého majetku – a že ho neměla málo. Když jsme po její smrti přišli před notáře, tak tam bratr – tehdy už dospělý člověk – sám prohlásil: ‚Matka ji neměla ráda, ona neměla ráda holky! Ty peníze patří mě!‘ Řekla jsem: ‚Nechte mu je.‘ V podstatě jsem bratra sice vychovala já, ale matka ho skutečně zbožňovala. Byl milovaný, opečovávaný. Když jsem čekala první dítě, tak mu bylo devět let. A on se jí tehdy zmrzačil. Měl úraz, při kterém nastala klinická smrt. Lékaři ho dali dohromady, ale na čtyřech místech měl rozdrcenou lebeční kost. Matka to viděla a strašlivě křičela. Byla to pro ni obrovská rána. Bratr je dnes už trojnásobný doktor věd, takže ten úraz na činnost jeho mozku neměl vliv, ale po fyzické stránce vypadá velice mizerně – viděla jsem ho před několika lety. Celý život jsem byla ateistka, ale tenkrát jsem začala věřit, že nad námi něco je. Že ta nespravedlnost té matky se jí nějakým způsobem vrátila. Že ji někdo potrestal. Zemřela, když mi bylo padesát let. Když jsme se tehdy s bratrem dívali jak leží v rakvi, tak on plakal a já měla hrůzu. Měla jsem strach, aby se znovu neprobudila, aby znovu nevstala a znovu mě neproklínala. To skutečně dělala – věčně mě proklínala, od malička. Cokoliv jsem udělala, nebo neudělala, tak odpovídala: ‚Proklínám tě!‘ Přišla jsem se na ni podívat v dospělosti, když už jsem byla vdaná – zazvoním, pozdravím: ‚Proklínám tě!‘ Nemělo to logiku. Byla velmi zvláštní člověk a velmi mi zkomplikovala život. Nedlouho po její smrti jsem šla z legrace k jedné jasnovidce a ta to všechno viděla. Rozplakala se a popsala mi podrobně vše, co se mi stalo, i vše, co se teprve mělo stát. Řekla: ‚To děťátko chodilo bosé po ostnech. A ty ostny v sobě bude nosit až do své smrti.‘“

/

„I have had a complicated life from the very beginning. I was born in France and my mother liked only boys. Her first son died and she wanted to have another but she had me. I had it on my plate all the time and she was very persistent in showing it. Fourteen years after I was born, she had my brother and he became my mother’s favorite. She gave him all – including all our property – and she wasn’t poor. When we went to see a notary after her death, my brother – a grown-up man at that time – stated in front of him: ‘My mother didn’t like her, she didn’t like girls. I should have all the money!’ So I said: ‘Give it to him.’ I brought him up in fact but my mother adored him. He was well taken care of. He was nine when I was expecting my first child. And he got crippled. He had an accident and ended up in a clinical death. Doctors put him somehow together but he had a fracture in four parts of his skull. Mother saw him and started to shriek. It was a huge blow for her. My brother has a three PhD. diplomas today so the accident didn’t obviously affect him but he looks really miserable – I saw him a few years back. I had been atheist throughout my whole life but back then I started to believe that there was something above us. That my mother’s injustice turned back onto her. That she got punished eventually. She died when I was fifty years. I remember seeing her in her coffin – my brother was crying and I felt horror. I was afraid she might wake up and started cursing me. She used to do it from when I was little. Whatever I did, or didn’t do, she used to say: ’I curse you!’ I came to see her when I was grown-up, already married – I ring a bell, say hello: ‘I curse you!’ There wasn’t any logic behind it. She was a very peculiar human being and she had complicated my life a great deal. I went to see a psychic not very long after my mother’s death and she saw it all. She started to cry and described everything, both my past and my future, down to the slightest detail. She said: ‘The small child used to walk on thorns. And she will have those thorns within until she dies.’“


HOPRG_2122a

„Přemýšlím, jak co nejlépe zvládnout výchovu dcery. Dnes slaví jeden rok. Za tu dobu jsem začal hodně přemýšlet o tom, jak tady různé věci fungují. V čem tady žijeme, v čem jsme vyrostli. Jaká jsou různá úskalí – například ve školství. Než má člověk dítě, tak si říká, že už je to za ním, že už ho to nemusí zajímat, ale najednou je s tím znovu konfrontován. Začal jsem si představovat její budoucnost a uvědomil si, že bych chtěl, aby vyrůstala v trochu jiném prostředí než jsem vyrostl já. Například jsem chodil do běžné státní školky a pamatuji, že to byla spíše taková drůbežárna: Nahnali tam děti, ty si tam sice s něčím hrály, ale za mých časů to bylo tak, že učitelky tam nebyly od toho, aby je inspirovaly, k něčemu vedly, nebo si s nimi i jen hrály. Byly tam jen jako dohled. Děti to tak samozřejmě nebraly, ale bylo to trochu takové vězení. Místo, kam si rodiče děti odložili, ty to tam nějak přežily, učily se různá pravidla, po obědě šly spát, a odpoledne šly domů. A další den znovu. Než se nám dcera narodila, tak jsem vůbec nevěděl, jak to budu v těchto otázkách mít, neměl jsem žádný dopředu vymyšlený program. Ale zjistil jsem, že mi je bližší přístup, kdy se člověk snaží s dětmi sdílet jejich vidění světa. Mám totiž za to, že než se dítě dostane do puberty, tak žije v úplně jiném světě, který je do velké míry postavený na fantazii. Všechno se to v něm vyvíjí, roste v něm uvědomění sebe sama, i toho, že ve světě platí nějaké obecné zákonitosti. Ale když ho necháte jít svým vlastním tempem, tak se vlastně do toho systému dostává velice pomalu. Tahle společnost naopak chce děti hrozně brzy vtáhnout do světa dospělých lidí. Hustí do nich různé informace, zákony, pravidla. Myslím si, že se to dá dělat i jinak. Věřím, že když rodiče dají dítěti prostor a když mají jeho důvěru, tak si ono samo dokáže osvojit různé věci. A platí to už i u takhle malého dítěte. Samotné třeba dojde k tomu, že jít na nočník je příjemnější než mít něco v plenkách. Není potřeba to zbytečně urychlovat. Nebo – ona s námi dodnes spí v posteli. To je sice asi pro rodiče náročnější, člověk se častěji budí, ale na druhou stranu si tím ona k nám vytváří větší vazbu. A snad i větší důvěru. Protože vnímá, že ji nenecháváme vyřvat. Když jí byly asi čtyři měsíce, tak jednou v noci hodně řvala a já jsem s ní strávil několik hodin na nafukovacím míči – prostě jsem seděl, držel ji v náručí a houpal. Ráno jsem sice měl zkoušku s kapelou, ale tehdy jsem si silně uvědomil, že když je nespokojená, když řve, tak že ji v tom nechci nechat. Že nezavřu dveře: ‚Tak si dělej co chceš!‘ Že to nebudu dělat způsobem: Máme pravidla, teď je čas spát! Pravidla a hranice jsou jistě důležité, ale do doby, než doroste do určité fáze komunikace, potřebuje cítit hlavně tělesné teplo nás rodičů, naši blízkost. Cítit, že když se něco děje, tak že ji v tom nenecháme. To mi přijde jako dobrá cesta, aby z ní vyrostlo zdravé a nebojácné stvoření.“

/

„The question how to raise our daughter has been on my mind quite a lot recently. She’s one year old today. Since her birth I’ve been thinking a lot about how all kinds of things work in our society. What do we live in, in which ways we were raised. Where are the pitfalls – for instance in the field of education. Before having a child, one thinks that certain things are behind him, that he doesn’t need to bother with them anymore. But then you’re suddenly confronted with them again. I started imagining what her future might be like and I realized that I would like her to grow up in a different environment than I did. I went to a public kindergarden and I remember that it felt more like a poultry house: You brought the children were there, they played with something, that’s true, but the teachers were not there to join them, to inspire them or lead them towards anything. They acted only as a surveillance. It was basically a prison for children – even though the teachers didn’t realize it. It was a place where children were put aside by their parents. They were supposed to go through it, to learn some rules, to go sleep after lunch a to go back home in the afternoon. And on the next day it was the same. Before our daughter was born, I had had no clue about how I would have felt about such things, I hadn’t had any prepared programme. But I’ve found out that I prefer sharing a children’s perspective. Because I think that before a child gets into puberty, it lives in a completely different world that is strongly based on fantasy. Everything slowly develops inside, an awareness of the self and realization of the fact that there are certain general rules in the world. But when you let a child progress in its own tempo you see that it’s getting into the system rather slowly. This society, on the other hand, wants children to adapt to the world of adults quickly. It keeps pushing information, rules and customs into them. I think there’s also a different way. I believe that if parents give space to their child and they have his trust, the child can acquire many things on its own. And this is applicable even to a child who is this young. She can understand on her own that it’s more pleasant to use a potty rather then to have something in a diaper. It’s not necessary to make this process faster. Or – she still sleeps with us in the bed. That’s arguably more difficult for parents, one wakes more often during the night, but on the other hand, she’s building a stronger connection to us. And perhaps a stronger trust. Because she feels that we don’t let her weep. When she was around four months, she cried a lot one night and so I spent several hours with her – I was sitting on an inflatable ball, I cradled her in my arms and I bounced up and down. I had a rehearsal with my band in the morning but at that time I realized that I don’t want to let her on her own when she’s unsatisfied, when she cries. That I don’t want to close the door and say: ‚Do what you want!‘ That I don’t want to be like: There are rules, now it’s time to sleep! Rules and boundaries are important, of course, but until she grows up to a certain communication level, what she needs is to feel the body warmth of her parents, our closeness. To feel that if something is going on, we don’t abandon her. I think that’s a good way for her to grow up into a healthy and fearless human being.“